Informace - Festival La Biennale

Benátské Bienále je v obecném povědomí natolik spjato s tím nejaktuálnějším a naprosto současným uměním, že si málokdy připouštíme, o jak starou a tradiční instituci se vlastně jedná.

Zpočátku šlo o daleko skromnější záměr: na pravidelných přehlídkách každým druhým rokem představovat tvorbu současných italských umělců. V tom smyslu rozhodla v roce 1893 městská rada, ale už během příprav první akce byl statut změněn ve prospěch skutečně mezinárodní výstavy; místo pro ni se našlo v parku s různými lidovými atrakcemi, jakémsi benátském "Prátru", ve východní části města.

Ohlas první přehlídky, jejíhož slavnostního otevření 30. dubna 1895 se zúčastnil i král Umberto I. s doprovodem, byl skutečně mimořádný, jak bylo ostatně pro podobné akce v národně obrozeneckém ovzduší sklonku 19. století typické (připomeňme si naši Jubilejní anebo Národopisnou výstavu ve stejných letech). Volného vstupu a velkorysých slev na dráze využilo tehdy na 200 000 návštěvníků. A přestože výběr prací pro výstavu byl omezen striktními pravidly co do počtu (od každého umělce jen jeden obraz) i kvality (na tu dohlížela porota), nevyhnulo se nově narozené, dětsky neposkvrněné Bienále už v prvním kole prvnímu skandálu. Na zásah samotného benátského patriarchy, pozdějšího papeže Pia X., musel být tehdy odstraněn obraz "Velkého dostaveníčka" od malíře Giacoma Grossa, zobrazující mrtvolu na márách obklopených pěti nahými ženami.

Není divu, že v dalších letech vládla výběru prací spíš opatrnost než odvaha dokumentovat neaktuálnější vývojové trendy. Řada historiků se dnes netají se svým pohoršením nad tím, že díla Cézannova, Degasova a dalších velikánů moderní malby se zde mohla objevit teprve ve dvacátých letech, ale i tak se traduje historka, jak Adolf Hitler, prominentní návštěvník Bienále v roce 1943, byl "zhnusen" úrovní vystavovaných děl. Na tzv. "zvrhlé umění" měli ovšem nacisté svá vlastní měřítka... stejně jako paragrafy na jeho protagonisty.

Co však mělo při všech peripetiích meziválečných let slušnou úroveň, to byla architektura výstavních pavilónů, jako ostatně v celé Mussoliniho Itálii, takže po druhé světové válce bylo možno navázat na dobrou tradici. Tím se dotýkáme i jedné zvláštnosti Bienále: většina států či národů zde má své vlastní výstavní pavilóny.

Po druhé světové válce nastala nová situace. V roce 1948 obnovené Bienále se jednak cítilo zavázáno dluhem vůči všem umělcům nežádoucím či přímo pronásledovaným za fašistického režimu (podobný charakter měla i přehlídka v roce 1977, věnovaná tvorbě proskribovaných umělců zemí sovětského bloku), jednak si vytklo za cíl sledovat skutečně nejaktuálnější proudy. Že to není jednoduché a že při tom dochází i k prudkým názorovým střetům, je zcela pochopitelné, ale i to patří k věci, stejně jako obvyklé politické a finanční tahanice v pozadí.

V posledních letech je nová i sama struktura celé akce, konané nyní každý rok s lichým letopočtem vždy od června do září: kromě tradiční přehlídky v národních pavilónech se zde koná i "otevřená" výstava, tzv. Aperto, přístupná různým, často i méně známým umělcům mimo národní kolekce, a potřebám výstavy slouží i další objekty, jako části starého Arzenálu i některé výstavní síně přímo v centru

Autor článku: PhDr Jaromír Adamec, otištěno 1999.