Informace - Bilbao, ocelové srdce Španělska

Autorkou člíánku je Zuzana Churanová.

Jako mávnutím kouzelného proutku se průmyslově dýchavičné Bilbao změnilo za posledních dvacet let k nepoznání. Bocho neboli dolík, jak říkají svému městu jeho obyvatelé, se vyloupl jako kaštan ze své metalurgicky rezavé slupky a místo hnědých továren a komínů se tu ve slunci lesknou titanové desky muzea Guggenheim. Moderní krása nezvyklých linií a kombinací. Bývalá španělská „Ostrava“ velkoryse změnila svoji tvář i náladu.
Největší město Baskicka s přibližně 353 tisíci obyvateli si na velkoměsto nehraje, a přeci tu v pohodě strávíte celý víkend. Můžete zajet metrem až k Atlantiku, vláčkem do sousedního výstavného San Sebastianu nebo do historické Guerniky. Ale předtím budete mít co dělat, abyste si Bilbao dobře prohlédli. Historické jádro, které je srdcem města už od roku 1300, kdy Bilbao díky donu Diegovi Lópezovi de Haro získalo status města, se točí kolem takzvaných Siete calles neboli Sedmi ulic. První dojem je chaotický. I názvy v baskičtině vás dokonale zmatou. Člověk neví, kam se vrtnout, a tak nejlepší je začít z náměstí plaza de Santiago, od hlavní katedrály s Andělským portálem a hrobem s ostatky svatého Fructuosa, španělského mučedníka, který obdobně jako náš Jan Hus byl za svoji pravdu upálen na hranici. Avšak o deset století dříve. Z náměstí se pak můžete vydat ulicí dolní či horní, či tou ještě více dolní a ještě více horní. Tak se totiž uličky doslovně jmenují. Nejslavnější je ulice Somera, je zde nejvíce barů a odehrává se zde rituál zvaný txikiteo tedy chození od baru k baru společně s kamarády za veselého popíjení malých „frťanů“ vína, piva či sidry.
Bilbao je a bylo vždy hlavním přístavem Baskicka, i když jeho centrum dnes odděluje od moře 14 km pevniny. Lodě vplouvaly do města při přílivu po řece Nervión až do části města zvané Arenal. Zde se pak konala vykládka a nakládka a čekalo na příliv, aby loď mohla zase vyplout na širé moře. Dnes už sem lodě nezajíždí, takový zaoceánský parník by se těžko vytočil a projel pod mosty, ale Bilbao stále žije ze zámořského obchodu s Holandskem, Velkou Británií, Francií a zámořím jako kdysi. Jakousi vzpomínkou na lodě tehdy připlouvající až do města je budova tržiště La Ribera, podobající se tvarem plující lodi a podle Guinessovy knihy rekordů údajně největší kryté tržiště Evropy. Odtud je to jen kousek k mostu San Antón do čtvrti Atxuri, kde je k vidění ukázka baskické gotiky, klášter Encarnación z roku 1526, ale také zrekonstruované nádraží baskických železnic Eusko Trembideak, odkud můžete vyrazit na cestu po pobřeží dokonce i parním vláčkem anebo nasednout do jediné linky supermoderní tramvaje a odjet na fotbalový stadion na druhém konci města. Ve městě jsou však ještě další dvě nádraží a za zmínku stojí určitě nádraží Feve, které spojuje Bilbao se Santanderem. Zvláštností této železnice je, že je to úzkokolejka. Původně vlakové tratě pro dovoz uhlí z leonských dolů do vysokých pecí v Bilbau našly nové uplatnění a nabízejí výlety do širokého okolí.
Přímo proti Arenalu, tedy místu, kam moře po staletí naplavovalo písek, stojí v městském parku divadlo Arriagy pojmenované po Juanu Crisóstomovi Arriagovi, španělském Mozartovi, rodáku z ulice Somera. A po proudu řeky dojdete po Campo Volantín až k radnici, dílu Joaquína Rucoby, téhož architekta, který projektoval také divadlo. Na pátém schodě schodiště vedoucího do radnice najdete oficiální nadmořskou výšku města 8,804 m.
Vraťme se však do starého města. Toulat se po něm můžete bez problému, všechny uličky jsou jen pro pěší. A poté co projdete uličku Řezníků, Koželuhů, Barvířů a Psí, najdete možná i barokní kostel svatého Mikuláše z Bari, patrona mořeplavců, s kterým soupeří opravdu výstavní sídlo nejsilnější banky Baskicka BBV. A třeba zabloudíte i na náměstí Miguela de Unamuno s úžasným etnografickým baskickým muzeem, jehož nádvoří vévodí předkřesťanský idol Mikeldi, jakýsi kamenný býček či divoké prase, který posloužil jako předloha pro cenu každoročního bilbajského festivalu dokumentárních filmů Zinebi. Takový místní Oskar. Po schodech zvaných Mallona se můžete vydat nahoru nad město, k bazilice svaté Begoñi. I když je hlavním svatostánkem katedrála svatého Jakuba, duchovní srdce bije zde nahoře. Begoña je patronkou provincie Vizcaya, tady si říká své novomanželské ano nejvíce místních a podporu si sem chodí vyprosit hráči místního fotbalového týmu Athlétic. Krásný, bohatě zdobený portál je jen předzvěstí ještě krásnějšího retáblu uvnitř kostela. K chrámu se však můžete dostat i jinak, a to výtahem z ulice Esperanza s krásným výhledem na město.
Slávu dnes dělá Bilbau především moderní architektura. Dřívější zatuchlé doky a vlečky k pecím zmizely a nábřeží se stalo promenádou pro bruslaře, cyklisty a milovníky ranních a odpoledních běžeckých rozcviček. Po Alameda de Mazarredo dojdete až hudebnímu a kongresovému paláci Euskalduna. Vypadá jako obrovská rezavá loď, která uvízla na souši, s přídí obrácenou na východ, a její autoři Federico Soriana a Dolores Palacio se nechali inspirovat zmizelými loděnicemi, které se nacházely v tomto místě. A cestou sem by vaší pozornosti neměla uniknout Terpsíroce, múza tance od Salvadora Dalího, gigantický pavouk od Luise Bourgoise nebo lávka pro pěší Zubi Zuri, která se jako bílá rybí kostra klene nad řekou, prostě jen jedno z mnoha dalších úžasných děl od Santiaga Calatravy.
Dnes je na úseku města deset mostů, jeden hezčí než ten druhý. Například lávka Padreho Arrupe vedoucí k univerzitě Deusto, která vypadá jako obrovská vážka nad vodou a které kritikové přezdívají „Klíště“. A když vás přestane bavit moderna, zatoulejte se do parku Doñi Casildy s palmovým hájem a exotickými dřevinami.
Žádné španělská metropole se neobejde bez bulváru zvaného Gran Vía. A nejinak je tomu v Bilbau. Je páteří moderního města vznikajícího v 19. století. Začíná na kruhovém náměstí plaza Circular dole u řeky a vede až k náměstí Sagrado Corazón, Nejsvětějšího srdce Páně, s obrovskou sochou Ježíše. Socha byla zrestaurována v roce 2005 a přitom byl odstraněn frankistický nápis „budu vládnout Španělsku“. A cestou sem najdete tzv. Fosterity, moderní tubusovité vchody do metra navržené Normanem Fosterem, a spoustu dalších honosných budov, které vévodí tomuto bulváru. Ale to už je čas si odpočinout a zajít na pintxos a sidru.

Box – doprava
Letecky. Z Madridu nebo Barcelony. Letiště samo o sobě je architektonický skvost od Santiaga Calatravy. Přezdívá se mu La Paloma, holubice. Z letiště se dostanete do města metrem a tramvají. www.aena.es
Vlakem. Celostátní vlaky přijíždějí na nádraží Renfe (Estación del Norte). Odtud se dostanete do San Sebastiánu a Irúnu, ale také do Madridu a Barcelony (www.renfe.es). Úzkokolejná Feve nabízí i speciální turistické trasy po celém severním Španělsku a luxusní Transkantabrijský vlak, takový severošpanělský Orient express. (www.feve.es ).
Parním vláčkem se můžete projet z nádraží Eusko Trenu (www.euskotren.es) a tramvají www.euskotran.es
Lodí. Ferry jezdí dvakrát týdně do anglického města Portsmouth. Ale od Gugenheimova muzea se můžete vydat lodí Pil-Pil na padesátiminutovou projížďku až k oceánu. Loď odjíždí z Paseo Uribitarte ve 12, 13, 17 a 18 hodin.
Metro. Trasa 1 vede centrem města, trasa 2 spojuje centrum s mořským pobřežím. Můžete si koupit zlevněnou jízdenku na 10 jízd.
Autobus. Městské autobusy Bilbobus, provinční autobusy Bizkaibus.
Lanovka z Campo Volantín, plaza Funicular, na vyhlídku na vršek Artxanda.

Více o Bilbau na www.bilbao.net/bilbaoturismo
Informační turistická kancelář (Oficina de turismo):
Centrum města, El Arenal 1, a letiště. Otevřeno: PO-PÁ 7:30 – 23 hod, SO-NE 8:30 -23 h

Box – Fotbal
Fotbal se dostal do města jak jinak než po řece. Přivezli ho angličtí námořníci v roce 1894 a i když první zápas byl pro místní hotové fiasko, netrvalo to ani čtyři roky a z místních studentů na univerzitě se vytvořil základ dnešního klubu Athlétic. Výsledkem národní hrdosti je stadión San Mamés, fotbalová katedrála a doupě tzv. „lvů“. Podle legendy dokázal totiž svatý Mamés jako jediný zkrotit lvy poté, co byl hozen do římské arény. „Katedrála“ byla slavnostně otevřena v roce 1913 a první gól vstřelila místní hvězda, fotbalista s přezdívkou Pichichi, který se po trávníku honil vždy s šátkem na hlavě. Jeho tehdejší přezdívka se dodnes používá pro označení nejlepšího střelce sezóny. Každé nové fotbalové mužstvo, které hraje v San Mamés poprvé, musí povinně položit květiny k nohám sochy onoho velkého hráče. A co je ještě zajímavé? Prakticky za tento tým nehrají žádní koupení „cizinci“.

Box – Mosty
Desítka mostů zdobí řeku Nervión. Ale pouze jeden z nich, San Antón, stojí na svém původním místě. Za to se těší privilegiu a je zobrazen ve znaku města. S mosty starými a futuristickými si ovšem nezadá industriální visutý most Bizcaya (www.puente-colgante.com) Jeho prohlídka a výjezd nahoru stojí za to. Byl slavnostně otevřen a dokonce i vysvěcen roku 1893. A už v roce 1912 se zde jakýsi mistr Tebar pokusil o seskok na laně do řeky. Dal by se označit za předchůdce bungee jumpingu, i když tehdy se mu říkalo „muž kometa“.

Box – Jací jsou Baskové?
Spíše jací nejsou. Nejsou rozverní a vesele nedochvilní jako Andalusané, šetřiví, ale zároveň i velkorysí jako Katalánci, zasmušilí grandové s temným pohledem jako Kastilci či nostalgičtí jako Galicijci. Baskové jsou praktičtí, vytrvalí, pravý Bask se ani moc nesměje, ani moc nepláče. Je pragmatický, stručný, tvrdý obchodník, a co řekne, to platí. Není na to třeba žádná smlouva. Snad je to pozůstatek dávných dob, kdy z hor scházeli pastevci, aby si pouhým rukou plácnutím u pohraničního kamene dohodli svá pastevecká teritoria. A co místní obyvatelé? Dříve chodívali na vršek nad městem střílet na ptáky, které obecně nazývali chimbos. Proto jim ostatní Baskové posměšně říkali lovci ptáků - chimberos. Dnes jsou to lidé, kteří vědí o svém městě, že není krásné v pravém slova smyslu, ale jsou na něj patřičně hrdí.

Box – Kam z Bilbaa?
No přeci do Guerniky. Dostanete se tam Eusko vlakem nebo autem po dálnici A-8. Při bombardování v roce 1937 bylo městečko téměř zničeno, ale Dům vlády Casa de Juntas bombardování přežil. Zajeďte se podívat na místo, kde všichni lehendakari neboli předsedové baskické vlády, ale i dřívější páni a králové Španělska, přísahali a přísahají pod dubem přezdívaným Guernika na to, že budou ctít a dodržovat baskická práva. V parku Evropa pak najdete různá zpodobnění Guerniky a její historie, například sochu od Eduarda Chillidy a Henry Moora. A kousek od Guerniky se můžete procházet v Omě fantasmagorickým lesem pomalovaným v divokých barvách Agustínem Ibarrolou nebo prehistorickými jeskyněmi v Santimamině.

NEPOTOPITELNÝ TITANIK
Ano, tak nějak by se dalo nazvat titanovými destičkami pokryté Guggenheimovo muzeum v Bilbau. Ať se díváte na jakékoliv fotky, ani ty sebelepší vám nezprostředkují pozitivní šok, který zažijete při skutečném setkání. Za ranního rozbřesku, při večerním západu slunce či v pravé poledne, pokaždé má tento muzejní obr šatečky jiné barvy a hází odlesky na všechny strany. Bože, to je krása, vydechnete, a jdete dovnitř. A tam vám ta jednoduchost nenásilně členěného prostoru znovu sevře srdce. Genialita promyšlenosti a jednoduchosti. Naprostá urbanistická regenerace, pro kterou se radnice Bilbaa rozhodla v roce 1977. Změnit stagnující vysoké pece a loděnice na něco ojedinělého. Trefa do černého. Dnes tu stojí muzeum, které je samo o sobě uměleckým dílem. Skoro už nepotřebujete vidět to, co je vystaveno uvnitř. Je to jen další přidaná hodnota. Kanadskému architektovi Franku Gherymu nabídli, ať si vybere jakýkoliv pozemek. Vybral si to nejužší místo s nevábným a chaotickým uspořádáním okolních staveb. A na souši tu teď stojí objekt pokrytý titanovými šupinami. Je to loď rozrážející vlny nebo obrovský kytovec uvízlý na souši nebo pozůstatek ocelářských fabrik? Je na vás, co si představíte. Osou vnitřního prostoru je vysoké atrium, jakási hlavní futuristická katedrální loď. Všechny stěny a další výstavní prostory se točí kolem ní. Tři patra, devatenáct výstavních sálů pro dočasné expozice, propojovací mosty, prosklené výtahy, přirozené světlo. I výstavní laik pochopí, co to je muzejní genialita.
Další informace: www.guggenheim-bilbao.es Otevřeno. Út-Ne od 10 – 20 hod. Vstupné se mění podle probíhajících výstav. Zahrnuje audio průvodce.

Box – Puppy
U schodů vedoucích k hlavnímu vchodu do Guggenheimova muzea vítá návštěvníky foxteriér Puppy. Jeff Koons ho vytvořil z květin a trávy. Hýří všemi barvami podle ročního období a má úctyhodné rozměry, 12,4 metrů na výšku, 15 tun na váhu. Měl jedenáctimetrového brášku v Berlíně, ale ten odkvetl. Puppy byl také vystaven na olympiádě v Sydney, ale zoufalí obyvatelé Bilbaa si ho vyžádali zpět. Je to maskot města. Místní s nadsázkou říkají, že důležitý je pes, ta budova za ním, tedy muzeum Guggenheim, je jen bouda pro něj, kterou mu museli postavit.

Box – Pocta Gehrymu
Javier Mariscal, autora olympijského maskota z Barcelony, složil nezvyklý hold autorovi Guggenheimova muzea. Okna Grand hotelu Domine, který stojí naproti, jsou překryta deskami z černého skla, v kterých se jako ve slunečních brýlích odráží muzeum. Okenní tabule se naklání dopředu, vždy směrem k muzeu, aby mu složily poctu. Jděte se podívat dovnitř, do atria hotelu. Budete překvapeni jeho designem.

Box – Co takhle dát si pincho!
Slovníček, bez kterého se v Baskicku neobejdete:
Pincho (pintxo) se podobá našim chlebíčkům, variace nekonečná. Nejslavnější je chlebíček Gilda, od slova guindilla – paprička. V kavárně Iruña je podávají s párátkem. Při odchodu platíte podle počtu párátek. Dva tři pinchos a jste nasyceni.
Pote – sklenička vína, vlastně velká sklenice s širokým dnem, ale dávka vína je malá. Když obsahuje pivo, jmenuje se zurito.
Kalimotxo – něco mezi červeným a sangríou, které se zde říká zurracapote.
Sidra - jablečný mošt, který se pije k býčím kotletám a mok ze sudů se chytá do sklenic.
Txacolí – typická bilbajská bílá vína.
Agua de Bilbao – voda z Bilbaa je vlastně šampaňské nebo šumivé víno. Může být něco elegantnějšího než nazývat šampaňské vodou!
Idiazabal – sýr z přírodního ovčího mléka, speciální rasa ovcí zvaná Lacha.
Chuletones – obrovské býčí kotlety
Marmitako – kousky tuňáka s bramborem, cibulí, paprikou a rajčaty.
Porruslada – treska s pórkem, bramborem a mrkví.

Článek byl otištěn v časopise Koktejl.