Informace - Skanzen Szentendre

Ve skanzenu Szentendre najdeme původní domy z maďarských vesnic i s výzdobou místností, uspořádané tak, aby vyvolávaly co nejpřesnější dojem maďarských usedlostí i celých vesnic z období mezi 18. stoletím a polovinou 20. století. Dohromady podávají obraz o každodenním životě, zemědělské práci a řemeslech a o zvyklostech na maďarském venkově. Nachází se tu už na 400 budov, obytných, hospodářských i sakrálních a veřejných staveb, které byly pro venkov typické. Skanzen je podle regionálního a etnografického hlediska rozdělen do osmi areálů:

I. Vesnice ze severního Maďarska – oblast mezi řekami Ipel a Hernád. Zde je 11 obytných domů, k tomu 30 dalších stavení a téměř 5 000 původních exponátů. Nachází se tu například větší zemanský dvorec. Dále zaujmou zejména sklepní příbytky hloubené do svahů, což byla především obydlí chudých.

II. Trhové město z oblasti tzv. Vrchoviny mezi Ipelem a Bodrogem vč. vinařské oblasti Tokaj. Právě trhová města zde byla obvyklým typem osídlení. Od vesnic v sousedství je odlišovala především jejich privilegia, jako bylo právo trhové a pro obyvatele právo volby vlastních úředníků, svoboda pohybu a dědické právo. Trhová města zprostředkovávala kulturní výměnu mezi venkovem a světem vzdělanců a urozených. V kraji žilo velké množství různých etnik – Slováků, Poláků, Rusínců, Němců, Řeků a Židů, vedle katolíků žili i protestanté. Města obvykle nemívala více než 5 000 obyvatel a víc než 20% tvořili řemeslníci. Hlavním zdrojem obživy však bylo vinařství, často to byl i důvod, proč bylo město založeno. Vlastníci menších vinic se přes zimu živili řemeslem. Nacházela se tu ovšem i hospodářství náležející vznešeným rodinám, např. Rákoczi.
Obvyklým typem domu zde byly kamenné domy se sklepy, dílnami či s hostincem. V prvním patře se nacházela místnost vytápěná kamny a kuchyň, nahoře pak lisovny s dřevěným stropem anebo kamenným klenutým stropem. Vybavení místností – cenný nábytek, sklo, keramika – podtrhuje rozdíly oproti vesnickým stavením.

III. Horní Potisí – oblast mezi Slovenskem, Ukrajinou a Rumunskem, pokrytá převážně dubovými lesy. Nejvíc vesnic zde bylo založeno už za dynastie Arpádovců, v 11.-14. století. Kraj byl řekami a močály odříznut od světa a do 19. století se tu žilo víceméně jako ve středověku, převažoval chov dobytka, lesnictví a rybolov. Pěstování obilí se rozšířilo teprve po regulacích řek koncem 19. st.
Žilo tu vždycky maďarské obyvatelstvo a po reformaci se rozšířilo protestantství. V Szátmárské župě tvořila neobyčejně velký podíl drobná šlechta – 29%, na některých místech dokonce až 79%. Jejich život se však příliš nelišil od života prostých rolníků. Mnohokrát se tu vedly války za nezávislost nebo kvůli náboženství. Oblast měla mimořádný význam pro utváření maďarského národa a kultury. Velkou ránu pro Potisí znamenal rozpad Rakouska-Uherska, nové hranice odřízly stará hospodářství od dřívějších obchodních a správních středisek, chyběly železnice. Až dodneška je patrný rozdíl mezi tímto regionem a zbytkem země.

VI. Trhové město z Velké uherské nížiny – oblast je považovaná za typicky maďarskou. Mezi řekami Dunaj a Tisza a v Zátisí se prostírá plochá rovina s alkalickou půdou, písečnými dunami, s mělkými vodami a rákosinami, kde žije mnoho druhů ptáků, v rovině se vyskytuje fata morgána. Vzniklo tu množství malých vesnic, ale spousta jich ve středověku byla opuštěna. Panovníci sem nechávali přesidlovat jiná etnika – Pečeněhy, Kumány a Jazygy a udělovali jim různá privilegia, aby podpořili osídlení země. Od 14.-15. století se tu rozvíjela tržní města, kraj byl však stále pustošena válkami s Turky a později bojem za nezávislost. Mnoho obyvatel odešlo, po roce 1730 sem proto byli zváni noví osadníci, především Slováci a Němci. Města vznikala na opuštěných pastvinách zaniklých vsí, vyvíjela se z pouhých osad s přístřešky pro zimní ustájení dobytka. Obyvatelstvo i nadále provozovalo především zemědělství, zejména chov dobytka, zároveň se věnovalo řemeslům a obchodu.
Po regulacích řek v 19. století se krajina velice změnila, pastviny se změnily v obilné a kukuřičné lány a obilí se stalo obchodním vývozním artiklem.

VII. Jižní Zadunají – hustě osídlená oblast s malými vesnicemi, mnohé z nich se však vylidnily během válek s Tureckem. Od 16. století tu žili vedle sebe Maďaři, Srbové (pravoslavní i katoličtí), Chorvaté. Chorvatský původ má i slavný karneval busójárás. V 18. století přibylo mnoho Němců. Maďaři byli převážně protestanty, Němci katolíky nebo luterány. Lidová architektura byla stejně rozmanitá jako obyvatelstvo – na západě dřevěné domky s černou kuchyní, na východě větší domy s pevnými zdmi. Ve skanzenu se setkáme s oběma typy a kolem osady se vine typický plot ze spleteného proutí. Je zde také vinice jako připomínka toho, že kraj proslul vinařstvím (Villányi, Szekszárd).

VIII. Bakoňský les, Balatonská vrchovina. Zatímco v Bakony převažují zalesněné vrchy, Balatonskou vrchovinu tvoří mírné svahy zvedající se nad vodami jezera a zajímavě tvarované sopečné pahorky, kde se pěstuje réva, stojí tam lisovací domky a vesnice jsou tvořeny domky s barevnými kamennými zdmi, bílými štíty a krytými verandami. Původním materiálem bylo dřevo (díky lesům), v 18. století se však rozšířilo použití kamene – ve stěnách se střídá bílý, žlutý a šedá vápenec, dolomit, červený pískovec a černý čedič. Domky mají klenuté místnosti, nachází se v nich černá kuchyně a sklípek na víno. V Balatonském kraji se lidé živili vinařstvím a rybařením, v Bakoňském lese chovem dobytka, lesnictvím a pálením vápna.
V 16.-17. století bylo ve válkách zničeno mnoho vesnic. Do 18. století bylo v kraji časté protestantství, pak převážili nově příchozí katoličtí osadníci (hlavně Němci), evangelická zůstala hlavně zemanská šlechta.

IX. Západní Zadunají – Őrség, Göcsej a Hetés v župě Zala. Oblast dubových a bukových lesů s půdami nepříliš vhodnými pro zemědělství, zato bohatá na vodu. Vesnice vznikaly vypalováním lesů na kopcích a mnohé založili už první Maďaři, kteří přišli do země. Ve středověku mělo místní obyvatelstvo střežit hranici, proto byli hlavně vojáky a mnozí se stali šlechtici. Převažovala tu protestantská vyznání. Vedle obilné výroby se venkované živili chovem dobytka, zejména prasat, kterým mohli dávat žaludy a bukvice, místní dobytek se dokonce prodával do Rakouska a Německa. Domy se stavěly ze dřeva, často se stěnami ze spleteného proutí vymazaného hlínou a s doškovou střechou.

X. Kisalföld, Malá uherská nížina – severomaďarský kraj, v současnosti leží některé jeho části za hranicemi Maďarska – hl. Slovensko, vč. Poszóny (Bratislavy), Nitry a Komárna, náleží sem Györ a Šoproň. Rovinatý kraj kolem Dunaje, obklopený pahorkatinami. Je zde velmi úrodná půda, na slunných kopcích se dařilo i vinicím, důležité bylo také říční rybaření. Krajem probíhaly důležité obchodní cesty, sedláci se podíleli na obchodu a byli otevřeni vůči světu a novotám. Je to jedno z prvních území v Maďarsku, které bylo osídleno pouze Maďary, už od 13. století sem však přicházeli Němci a za tureckých válek Chorvati, převážná část obyvatel byla katolíky, ale nezanedbatelný počet vyznával luterství.
Pro region jsou typické cihlové domky, anebo prostě hliněné chýše s doškovými nebo rákosovými střechami

Máte zájem o zájezdy do Maďarska? Nabídku cestovní kanceláře GEOPS najdete na stránce www.madarsko.geops.cz.