Informace - Architekt Josip Plečnik

Josip (též Jože) Plečnik (3.1.1872 – 7.1.1957) je slovinský architekt evropského významu. Narodil se na lublaňském předměstí Gradiče, na území tehdejšího rakouského císařství. Studoval střední školu ve Štýrském Hradci, kde se věnoval zejména práci se dřevem a nábytkářství, a poté fakultu architektury Vídeňské akademii umění. Patřil k žákům významného architekta profesora Otty Wagnera a po nějakou dobu s ním spolupracoval. Sám Plečnik ve Vídni renovoval řadu budov a zajímal se také o návrhy interiérů. Kvůli sílícímu německému nacionalismu a také nepřízni arcivévody Františka Ferdinanda, který byl zastáncem tradičněji pojaté architektury, však Plečnik roku 1911 Vídeň opustil. Přišel do Prahy, kde dostal řadu zakázek. Nejvýznamnější byla ovšem po roce 1918 jeho úprava pražského hradu. Plečnik se načas stal jakýmsi „dvorním architektem“ prezidenta Masaryka a jejich spolupráce byla harmonická. V Praze Plečnik vytvořil rovněž například pozoruhodný moderní černobílý kostel Nejsvětělšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad.

V roce 1921 nicméně Plečnik přijal nabídku profesury na katedře architektury na univerzitě v Lublani. Ve svém rodném městě rovněž dostal příležitost uplatnit své plány na rozsáhlé architektonické projekty. V meziválečném období v Lublani projektoval celé ulice a náměstí. Nechal postavit řadu budov, které vhodně zapadají i do starší zástavby. K jeho dílům patří budovy Národní a univerzitní knihovny, Kolonády, Trojitý a Ševcovský most, hřbitov Žale, kostely sv. Františka v Šišce a sv. Michala, také nábřeží podél řeky Lujbljanice. Působil i v dalších slovinských městech (Celje, Maribor). Po druhé světové válce mu však už doba příliš nepřála, nedostával již další velké zakázky a řadu starších projektů, včetně budovy slovinského parlamentu, nemohl dokončit. Z tohoto posledního obdobní pochází ještě komplex letního divadla Křižanke.

Ani v době své největší slávy nebyl Plečnik přijímán vždy jednoznačně kladně – jeho současníci dávali přednost tradičně pojaté architektuře, anebo naopak strohému funkcionalismu – k Plečnikovu stylu patřily svérázně pojaté dekorace. Skutečného uznání se tak Plečnikovo dílo dočkalo až 30 let po jeho smrti, na přehlídce v pařížském Centre Pompidou r. 1986.