Murano, Burano, TorcelloOstrov
Murano vlastně tvoří skupina menších ostrůvků propojených mosty. Proslul jako místo, kde se vyrábí ušlechtilé benátské sklo. Jeho sláva počíná rokem 1291 - tehdy bylo rozhodnuto, že všechny sklářské dílny a pece musejí být vystěhovány z centra
Benátek kvůli nebezpečí požáru i nepříjemnému kouři. Ostrov sklářů získal autonomii, dokonce razil vlastní mince a sklářští mistři se těšili privilegovanému postavení, měli však přísně zakázáno se stěhovat - mohli být trestáni i smrtí. O někdejším bohatství a sebevědomí svědčí dodnes výstavný
dóm Santa Maria e Donato, klenot, který by návštěvníci
Benátek neměli minout. V Palazzu Giustiniani je
muzeum skla s úžasnou sbírkou historických i moderních výrobků. Na ostrově je dodnes celá řada sklářských dílen a obchodů.
Burano, ostrov rybářů, je hustě obydlený. Podél kanálů jsou vystavěny uličky s malými, velice pestrými domky.
Burano se proslavilo výrobou přepychových krajek. Zejména v 18. století se místní paličkované a šité krajky staly významným vývozním zbožím. S nástupem průmyslu krajkářství skomíralo, ale v roce 1872 byla k jeho podpoře založená škola krajkářek. Některé krásné výtvory buranských žen si lze prohlédnout v
muzeu krajky, především šité krajky, které byly nesmírně náročné, jejich výroba trvala celé týdny. Ostrov protkaný kanály je nesmírně malebný
Torcello, třetí ostrov benátské laguny, je nyní opuštěný. Přitom právě tady žili první obyvatelé
Benátek, kteří sem uprchli v polovině 5. století před nájezdy Hunů z pobřežního města Altinum. Kolonie se stala významným centrem obchodu a sídlili tu biskup z Altina. Údajně tu žilo až 20 000 lidí, postupně se však osídlení přesouvalo dál na západ. Zůstal tu jen překrásný byzantský kostel, někdejší
katedrála Santa Maria Assunta z roku 639 a sousedící kostel
Santa Fosca z 11.-12. století s překrásnými mozaikami - nejstarší památky
Benátek. Proti nim se nachází poněkud bizarní památka - kamenný stolec nazvaný
Attilův trůn, ačkoliv patříval spíše místními podestovi nebo biskupovi. Ve dvou palácích ze 14. století se nachází místní muzeum.
60. LA BIENNALE DI VENEZIA
60. mezinárodní výstava umění a nejnovější trendy výtvarného umění z celého světa. Kurátorem letošního ročníku je Adriano Pedrosa. Výstava se koná 20. dubna do 24. listopadu 2024.Jsem poctěn a vděčný - prohlásil Pedrosa - za tuto prestižní roli, zejména jako první Latinoameričan, který je kurátorem Mezinárodní výstavy umění bienále, a ve skutečnosti první, kdo pobývá na jižní polokouli světa."
Adriano Pedrosa (Brazílie) je od roku 2014 uměleckým ředitelem Museu de Arte de São Paulo Assis Chateaubriand – MASP, kde je kurátorem řady výstav, včetně Historie tance (2020) a Brazilian Historis (2022). V roce 2023 mu byla udělena cena Audrey Irmas za kurátorskou excelenci, kterou uděluje Central for Curatorial Studies na Bard College v New Yorku.
Z Portálu proti šedi: O české expozici v obnoveném pavilónu Československo, cituji:
Multimediální umělkyně Eva Koťátková se do Benátek vrátí po jedenácti letech, kdy v roce 2013 prezentovala v hlavním pavilonu rámci projektu Azyl. Koťátkové námět pro bienále 2024 zkoumá československou historii ze současných ekologických a dekoloniálních perspektiv na příběhu skutečné žirafy pojmenované Lenka. Pohled na dovoz zvířat ze zemí globálního Jihu tu ožívá skrze imaginaci a vyprávění jako způsoby promýšlení vztahu k přírodnímu světu.
Porotu přesvědčilo zejména zvolené téma, které - podle svého vyjádření - vyhodnotila jako velmi aktuální a rezonující v kontextu bienále jako celku. Výstava pracuje s tématy diskutovanými na současné mezinárodní scéně, která jsou ale pevně zakotvena v českém lokálním kontextu, a která jsou srozumitelným jazykem komunikována návštěvníkovi. V neposlední řadě pak ocenila porota zkušenost autorského týmu s mezinárodními projekty a očekává, že přednesené téma bude rezonovat na globální scéně.
Srdce žirafy v zajetí je o dvanáct kilogramů lehčí také zapadá do dnes zveřejněného motivu chystaného bienále: Stranieri Ovunque - Foreigners Everywhere, tedy Všudypřítomní cizinci. Přehlídka se zaměří na různé pocity a polohy jinakosti, cizosti, které prožíváme nejen ve světě, ale i v rámci svého prostředí. Motto je odvozeno od aktivistické skupiny, která kolem roku 2000 v italském Turíně bojovala proti rasismu a xenofobii.