Bretaň, dcera oceánu (A7-12)

Zajímavosti

Carnacké řady
Severně od Carnacu se nachází velké množství vyrovnaných řad přesně seřazených menhirů. Carnac (bretonsky Karnag) je světovým unikátem, kde se nacházejí tři obrovská seskupení menhirů v celkovém počtu kolem 3000 kamenů v řadách o délce 4 km. Lid mladší doby kamenné je zřejmě vytvořil 3500 - 1800 př. n. l., vyznával kult slunce. Nad schopnostmi našich předků, kteří dokázali před 6000 lety pomocí primitivních nástrojů vztyčit menhir o výšce 20 metrů a váze 300 tun, zůstává rozum stát. Zřejmě je uctívali Keltové, starověcí Římané i křesťanští Bretaňci. Nejvýznamnější lokalita je Le Ménec a Kermario.

Farní ohrady
„Ohradu“ tvoří kostel se hřbitovem obehnaným kamennou zdí, kam se vchází triumfální branou, uvnitř se nachází také kalvárie, kostnice, sakristie a zvonice; ukázka bretonské renesance, práce v kameni a ve dřevě, polychromie bohatsví a výzdoba architektury odráží prosperitu kraje Léon 16. a 17.stol. Kalvárie je kamenný pomník, jehož sochařská výzdoba na podstavci zobrazuje scény Kristova utrpení, na vrcholu je umístěn kříž k nejkrásnějším farním ohradám kraje Léon patří St.Thégonec, Guimiliau a Sizun
GUIMILIAU: pyšní se monumentální „nejlidnatější“ kalvárií, kterou zdobí na 250 postav
THEGONEC: kostel bývá označován za klenot bretonské renesance, po požáru v roce 1998 se okamžitě
začalo s jeho rekonstrukcí
SIZUN: má nejkrásnější vstupní bránu se třemi oblouky zdobenou kalvárií a malé muzeum v bývalé kostnici

Poznámky

Bretaň a Keltové

Bretaň patří spolu s Walesem a Irskem k evropským oblastem, kde žije značné množství lidí keltského původu, kteří si zachovali i svůj původní jazyk.
Megalitické památky, které si lidé často spojují s Kelty – menhiry, dolmeny, kamenné aleje aj. – jsou ve skutečnosti většinou mnohem starší, některé pocházejí až ze 4. tisíciletí před naším letopočtem. Je nicméně známo, že Keltové tyto kameny rovněž uctívali.
Původní keltské etnikum Bretaně se podle zpráv Římanů dělilo do pěti kmenů. Poloostrov byl tehdy nazýván Armorika, což znamená zřejmě „obrácená k moři“. Moře představovalo skutečně odedávna zdroj obživy, hlavním vývozním artiklem byly ve starověku ryby konzervované solí. Po dobytí Římany se Armorika stala jako jiné části Galie celkem prospívající římskou provincií.
Během stěhování národů dorazila mezi 5. a 6. stoletím do Bretaně nová vlna Keltů z Britských ostrovů. Země byla od té doby nazývána Malou Británií na rozdíl od Británie velké; odtud pochází jméno Bretaň. Právě v této době mají zřejmě původ pověsti o kouzelníkovi Merlinovi a králi Artušovi. Artuše lze spatřovat v některém z britských náčelníků či králů té doby a jeho vliv sahal zřejmě alespoň po určitou dobu na oba břehy La Manche. Do Bretaně je lokalizovaná řada z artušovských pověstí – v místních lesích podlehl Merlin svodům víly Viviany a jiná čarodějnice, Morgana, věznila nevěrné milence v Údolí bez návratu. V lesnaté oblasti Hugelgoat se ukazuje skalnaté místo zvané Artušův tábor.
Bretaň po staletí existovala vedle Francie jako víceméně nezávislé území, postupně se však pofrancouzšťovala, zejména ve východní části, kde se nacházela také tři největší města Rennes, Vannes a Nantes. Po připojení (koncem 15. století a definitivně v 16. století) byla bretonština dál vytlačovaná, zejména od konce 18. století, protože francouzská veřejnost nepřála lokálním jazykům a národnostním cítěním. Ještě v první polovině 20. století byly zdejší školy pouze francouzské a bretonština byl menšinový jazyk téměř na pokraji vymření. V současnosti se její situace zlepšila a v Bretani lze všude vidět dvojjazyčné nápisy i dvojí jména měst na tabulích. Bretaňská kultura, zvl. hudba a folklór, nese výrazné keltské rysy a zejména na západě země se zachovalo i dost předkřesťanských zvyklostí a pověr.