Languedoc a Roussillon, kraj katarských hradů a vína

Od ústí Rhôny až po vrcholky horského pásma Pyrenejí se táhne kraj Languedoc – Roussillon. Kraj plný protikladů, přírodních krás, historických památek a hlavně vinic a vína. Vždyť odsud pochází více než třetina produkce vína celé Francie. Pro tentokrát vynecháme jeho severozápadní část kolem Nimes a Pont du Gard a hned na úvod vyrazíme podél pobřeží Středozemního moře. Záliv Golfe du Lion s více než 100 km dlouhou břežní linií tohoto kraje lemují prakticky stále písečné pláže. Naštěstí tady nevznikly obří hotelové komplexy a „továrny na rekreaci“ jako třeba o něco dál na pobřeží Španělska nebo jaké my Češi známe z pobřeží Chorvatska. Břehy tu často tvoří etangs – mělké laguny, slané i poloslané, oddělené od moře písečnými kosami, se zajímavou vegetací a místy i s hnízdišti brodivých ptáků. Nejvíc na severu leží Aigues-Mortes, které vytvořil v letech 1246-1272 na příkaz krále Ludvíka IX. architekt Eudes de Monteuil jako první francouzský přístav ve Středozemním moři. Když procházíte jeho uličkami, které se nezměnily, lehko se objeví představa středověkého města plného života, křiku, námořníků a kramářů, odkud vyplouvaly dvě křižácké výpravy (sedmá a osmá) k břehům vzdálené Palestiny či Tunisu. O kousek dál leží známé pláže La Grande Motte. Až se budete slunit v městečku Palavas les Flots, zpestřete si koupání výletem (pěšky nebo turistickým vláčkem) k blízkému Villeneuve lés Maguelone. Kdysi jedno ze 7 měst zdejšího vizigótského království, z kterého zbyla jen pozoruhodná katedrála Saint Pierre et Saint Paul, spíš pevnost než kostel. Biskup zde sídlil od roku 533 až do 1536, kdy se přesunul do nedalekého Montpellier, kde zatím horečně přestavovali starý kostel na elegantní gotickou katedrálu Saint Pierre. Montpellier ukazuje další tvář toho kraje plného protikladů. Významné universitní město (čtvrtina jeho obyvatel je mladší 25 let), správní středisko celého kraje, město paláců ze 17.století i postmoderního obytného komplexu Antigona okouzlí hlavně atmosférou, pohodou, prosluněnou jižní náladou. Sedněte si někde na Place de la Comédie do stínu platanů, třeba k Fontaine de Trois Graces nebo na dvě deci do některé kavárničky a pijte tu náladu plnými doušky.

Až téměř u španělských hranic leží třetí přístavní město, které stojí za návštěvu – Collioure. Jižní měňavé světlo, které sem přilákalo známé malíře Matisseho a Deraina tu dává další rozměr všemu na co dopadá. Tento rybářský přístav je schoulený v zátoce pod ochranou Château Royal, původně templářského hradu z 12.století a ještě střežený Vaubanovou pevností St.Elmo na blízkém kopci. Francie jej získala až roku 1659 Pyrenejskou smlouvou od Aragonie. A něco španělského zde zůstalo dodnes, jako ostatně v celé této části Roussillonu. Proto jsou zde v oblibě býčí zápasy, můžete tu ochutnat paellu, uvidět tančit sardanu a místní mají v sobě něco z fanfarónství Katalánců.

Když z Collioure vyrazíme do vnitrozemí, tedy přesněji do předhůří Pyrenejí, čeká nás půvabná krajina s paralelními vápencovými hřbety, četnými vinicemi, místy listnatými lesy nebo porosty pichlavé garrigue. Je to kraj starých klášterů a katarských hradů. Kataři byla křesťanská sekta, která vznikla kolem roku 1140 v Porýní a byla silně ovlivněna bogomilstvím. Brzy se rozšířila jak v samotném Porýní, tak ve Flandrech, Lombardii a hlavně v Okcitánii. Oproti nezřízenému životu katolických kněží postavila čistotu a odříkání a silnou oporu získala i ve zdejší šlechtě, která velmi nelibě nesla přemrštěné finanční požadavky (již tehdy!) katolické církve. Její věřící neuznávali Starý zákon, neuctívali relikvie či kříž, odmítali udílení svátosti a obřady často vykonávali ve volné přírodě. Sami se označovali jako Dobří lidé. Mezi sebou se dělili na posluchače, věřící a vyvolené. Na nejvyšším stupni víry byli vyvolení. Aby se člověk stal jedním z nich, musel žít skutečně asketickým životem. Zdržet se zcela sexu, 3x týdně držet půst a nejíst nic co bylo počato sexuálním stykem – tedy žádné maso vyjma ryb. Pokud se někdo prohřešil proti zásadám, neexistovali žádné odpustky za peníze či modlitby. Prostě přestal být vyvoleným, mohl se však pokáním a dalším spořádaným životem mezi vyvolené vrátit. Hnutí se rychle šířilo a církev se rozhodla ostře proti albigenským (jak se také katarům říkalo) vystoupit. Roku 1228 proti nim vyhlásil papež křížovou výpravu. Původní slib, že účastníci získají 2 roky odpustků moc nezabral. Teprve příslib zisku půdy zabrané odpadlíkům zajistil hojnou účast francouzských šlechticů. Vše výrazně podpořil i francouzský král, který chtěl toto dosud nezávislé území připojit k Francii. Vojsko vedl opat kláštera v Citeaux Amalric a krvavý mordýř Šimon z Montfortu. Začalo vraždění, pálení, ničení. Bylo dobyto město Carcassone, další města, hrady. Po dobytí Beziers nechal vyvraždit opat celou populaci města (včetně žen a dětí), kde žili vedle sebe kataři i katolíci se slovy: „Zabijte je všechny, Bůh si je přebere.“ Boje pokračovaly až do roku 1255, kdy padla poslední bašta odporu, hrad Quéribus. Při jeho návštěvě musíte vystoupat na strmý skalní útes. Odměnou je zajímavá prohlídka, ale také nádherné výhledy. A když budete mít štěstí, uvidíte na obzoru zasněžený hlavní hřeben Pyrenejí pod blankytnou oblohou. Na dohled je i další katarský hrad Peyrepertuse, ještě větší a zajímavější. Také při výstupu na něj se zadýcháte, ale uvidíte zbytky hradeb, paláce a o něco později Francouzi vystavěnou citadelu San Jordi.

Vnitrozemí ale ukrývá i další nádherné památky – staré kláštery. Navštívili jsme Abbaye de Fontfroide, založené v roce 1093 a vystavěné většinou v gotickém slohu a klášter Saint-Michel de Cuxa, který byl založený v roce 879. Je vybudován částečně v prerománském, částečně v ranně románském slohu, s patrným vlivem mozarábské architektury, kterou sem přinesl tehdejší vzdělaný a zcestovalý opat Oliva Cabreta původem z Katalánska. Skutečným klenotem je křížová románská chodba kláštera z let 1130-40. Hlavice sloupů se lvy, orly, postavami světců, a na jedné hlavici můžete vidět i postavu Gilgameše, známou ze sumerské mytologie. Za zbytkem této památky musíte putovat do New Yorku, kde jí najdete v proslulém Cloisters museum. Asi nejkrásnější klášter je k vidění ve starobylém Elne, kterým prošel na svém tažení do Říma již kartaginský vojevůdce Hannibal. Klášter byl součástí katedrály sv. Eulálie a byl určen pro kanovníky, tedy kněží určené ke službě v katedrále. Křížová chodba v gotickém slohu je skutečnou básní v bělostném mramoru. Část románské katedrály byla při nedostatku kamene v blízkém okolí vystavěna z říčních valounů. Ze stejného materiálu jsou i městské hradby, kde jsou vrstvy valounů prokládány vrstvami cihel.

To ale není vše, co v této oblasti stojí za návštěvu. Když dojedeme autobusem do městečka Villefranche de Conflent, doposud opevněného středověkými hradbami a střeženého Vaubanovou pevností Fort Libéria ze 17.století (památka UNESCO) vystoupíme před místním vlakovým nádražím, konečnou zastávkou Le Train Jaune. Tato okouzlující úzkokolejka šplhá z výšky 427 m n.m. až do konečných 1232 m na vzdálenosti 63 km. Nejvyšší bod trati je na stanici Bolquere ve výšce 1593 metrů, což je zároveň i nejvýše položená železniční stanice v celé Francii. Vystavěna byla v letech 1903 až 1910, celý úsek pak byl dokončen roku 1927. Cílem bylo zpřístupnit zapadlé a jinak prakticky odříznuté oblasti, dnes však funguje jako špičkové turistické lákadlo a ročně přepraví přes 200.000 cestujících. Do sestavy vlaku je vždy zapojen minimálně jeden otevřený vagon, který se tak stává doslova rájem pro všechny fotografující a filmující cestovatele a slabší povahy dostává až do vizuální extáze. Vždyť také okolní scenérie jsou fantastické. Vláček o rozchodu 1000 mm stoupá kouzelným údolím řeky Tet, která se tu hluboko zakusuje do okolních hornin, projíždí 19 tunelů, přejíždí 2 viadukty, které zasluhují obdiv, zvláště ten zavěšený na pylonech, pojmenovaný po svém autorovi Pont Gisclard. Pak vyjede na náhorní plošinu v přírodním regionálním parku Pyrénées-Orientales k další Vaubanově památce UNESCO – pevnosti Mont-Louis, která vznikla v letech 1679 až 1681. Můžete pokračovat dál až na konečnou v Latour-de-Carol, my jsme ale volili pěší putování kouzelnou přírodou údolí Tet, zpátky po proudu řeky do Fontpedrouse. Pryskyřicí vonící lesy, vzdálené horské vrcholky a vzduch, který opíjí smysly. Zážitek, který se nezapomíná. Pak cesta vláčkem dolů do Villefranche, vláčkem, který má ne nadarmo 3 nezávislé brzdné okruhy.

Přesuňme se nyní z nejjižnější části regionu do té střední, kde jsou nejpřitažlivější památkou stará města s historickými centry. Města která zakládali už Keltové, Řekové, nebo Římani. Ti poslední tak založili roku 118 př.n.l. město Narbonne. To láká především krásnou gotickou katedrálou Saint-Just-et-Saint-Pasteur, dodnes nedokončenou a pak románsko-gotickým Palais des archevêques čili Palácem arcibiskupů s velmi zajímavými interiéry a Muzeem umění a historie. Z doby Římanů se zde zachoval krátký úsek Via Domitia postavený roku 118, dálkové silnice z Říma až do Perthusu v dnešním Španělsku. Dočká se stejného stáří některá z našich dálnic? Asi těžko. A pak je možné navštívit Horreum, římské podzemní sýpky z 1.století př.n.l, dávno zasypané a znovu objevené v roce 1838. Tady kdysi ukládali obilí, víno a další produkty z okolní provincie zvané Galie Narbonne. V Narbonne je k vidění i Canal de la Robine, 32 km dlouhá větev Canal du Midi. Jen o pár kilometrů dál leží další staré město – Béziers, založené Kelty, ovládnuté Římany, spravované Vizigóty, dobyté muslimy, získané Franky, zpustošené Aragonci a nakonec vypálené a vyvražděné křižáky. Přežilo všechny dobyvatele. Má nádhernou gotickou katedrálu Saint Nazaire a doporučuji vyšplhat na její věž. Výhled na město, střechy a bizarní věžičky katedrály, fantaskní chrliče, líně se kroutící řeku Orb i okolní vinice stojí za to. A ještě jedno město nesmíme zapomenout. Je to Perpignan, správní centrum departementu Pyrénées – Orientales. Nabízí Palau dels Reis de Mallorca (Palác králů Mallorky), gotickou katedrálu Saint-Jean-Baptiste a další památky, ale přitažlivé je svou atmosférou večerních uliček, náměstíček, kaváren a restaurací. Smích, cinkání skleniček, někdo brnká na kytaru. Je třeba zažít a vychutnat.

Nejsou tu ale jen velká města s historickými centry, musím zmínit i dvě středověká městečka, kde se čas zastavil již před dávnou dobou a zůstal stát. První je La Couvertoirad, vzniklé kolem templářského hradu ze 13.století a hradbami obehnané v letech 1439-45 zednickým mistrem Deodatem Alauxem. Většina domů uvnitř hradeb je z 15. a 16.století a nálada dob dávno ztracených v čase, která vystupuje z kamenných domů krytých břidlicí či taškami je úchvatná. Projděte se po hradbách a příboj šedých a červených střech vám začne šeptat cosi starou okcitánštinou, jazykem, kterým se ještě začátkem minulého století mluvilo v jižní třetině Francie a který je blízce příbuzný katalánštině. A druhým městečkem, spíše však vesnicí, je Saint-Guilhelm-le-Désert, která vznikla u Abbaye de Guillaume, klášteru založeném v roce 812. Sama vesnice patří mezi nejkrásnější vesnice Francie a také ona vás svými kamennými domy z medově zbarveného vápence vtáhne do časů dávno minulých. V blízkosti jsme navštívili i románský most Pont du Diable postavený benediktýnskými mnichy nad kaňonem řeky Herault v letech 1025-1031. Zachoval se po celé věky prakticky v původní podobě. A ještě nás čekala jedna z nejkrásnějších jeskyní Francie - Grotte de Clamouse s kamennými vodopády, aragonitovými krápníky i barevnou hudbou.

A na závěr ještě něco o nejtypičtějším produktu tohoto krásného a přitažlivého kraje. Víno se ve zdejším kraji pěstovalo ve velkém už odedávna. Vinice sice produkovaly stolní vína, ale od druhé světové války se zavádějí nové odrůdy a hlavně lepší technologie. Vzniká velmi kvalitní víno, které sice nenese značky proslulých destinací, ale leckdy se jim plně vyrovná. A co je nejzajímavější, je cenově běžně dostupné. Z odrůd vinné révy zde pěstovaných můžeme uvést třeba starší Aramon či Muscat, z novějších Carignan, Syrah, Merlot, Viognier či Chardonnay. Mám-li dodat něco z vlastní zkušenosti, velmi mě překvapila zdejší růžová vína. Nikdy jsem nebyl velkým příznivcem těchto vín, ale snad je to tím, že nemají rády transport, snad zdejším klimatem a náladou, ale dát si tady někde v kavárničce nebo bistru dvě tři deci růžového je zážitek. Lehké, mimořádně svěží, chuťově plné a jiskrné, prostě dokonalost sama. Nezbývá než ještě jednou vzpomenout na všechny krásy tohoto kraje Bohem požehnaného, vybavit si všechny zážitky a poděkovat cestovní kanceláři Geops (www.geops.cz) za to, že mi umožnila poznat tento kus Francie, tak pohostinný a krásný.

Článek a foto RNDr. Jaroslav Mojžíš

Související destinace

Languedoc

Languedoc

Jižní část Francie mezi západním pobřežím Středozemního moře a Pyrenejemi. Název languedoc připomíná starou jihofrancouzskou řeč langue d´oc a tradice specifické jihofrancouzské kultury jsou tu opět velmi živé. Hrady, na kterých středověké dámy přijímaly holdy trubadúrů i horské pevnosti a opevněná města, kde se bránili stoupenci sekty katarů. Nádherné katedrály z vápence nebo cihel, kláštery s jemnými plastikami, malebná kamenná města.je zde i mnoho přírodních krás - krasové pohoří Cévenny (UNESCO), strže řek Tarn, Jonte, Hérault a Aveyron, pobřežní laguny, krajina vinic i vrchovina v podhůří Pyrenejí. Na své si přijdou milovníci moře, turistiky, vína i gastronomie - specialitou je zejména sýr roquefort.

Musíte potvrdit souhlas se zpracováním informací.

Upozornění

Pro pokračovní je třeba souhlasit se zpracováním osobních údajů

Zkontrolujte formát e-mailu

Upozornění

Zkontrolujte formát E-mailu