Příroda, památky UNESCO a tradice zemí Beneluxu (A98-19)

Zajímavosti

Větrné mlýny
Větrné mlýny patří k neodmyslitelným symbolům Holandska, které bývá také s oblibou nazýváno zemí větrných mlýnů. Není divu - rovinatá země (s nejvyšším bodem 324 metrů nad mořem), po níž se neustále prohánějí silné větry, se pro ně hodí jako málokterý jiný kraj. Větrná energie se v Holandsku začala využívat v 16. století. Vznikl tu druh větrného mlýnu známý dnes jako holandský – budova se ve větru netočí celá, pouze její vršek – stříška s lopatkami. Větrná energie poháněla pily, používala se k lisování oleje nebo šrotování krmiva pro dobytek, dala se využívat i k odčerpávání vody z níže položených oblastí. Ještě v současnosti je v Holandsku asi 1 000 fungujících větrných mlýnů. Nejvíc se jich nachází v oblasti Kinderdijku a také ve známém skanzenu Zaanse Schans.

Amsterdamské grachty
K Amsterdamu neodmyslitelně patří síť kanálů – grachtů. Jádro město vzniklo v bažinách v ústí řeky Amstel a první osadníci, vesměs rybáři, zde začali stavět na navršených pahorcích, aby byly domy chráněny před záplavami. Postupně začali Amsterdamští bažiny vysoušet a vytvořili charakteristickou síť grachtů; převážná většina protíná město ve tvaru půlkruhu či podkovy, která přiléhá k řece. Překlenuje je nespočet elegantních mostů.
Hlavní síť grachů (Grachtengordel) byla rozšířena v 17. století (1609 a další výstavba 1664), když město zažívalo velký rozkvět. Vznikly široké rovnoběžné kanály Singel, Keizersgracht, Herengracht, Prinsensgracht a Reguliersgracht. V téže době se bohaté kupci začali stěhovat do okrajových, klidnějších a čistších částí přelidněného města. Podél prodloužených grachtů tak vznikly dlouhé řady elegantních měšťanských domů se zdobenými štíty, které dodávají Amsterdamu charakteristický ráz. nejvíc přepychu se soustředilo do tzv. Zlatého oblouku na Herengrachtu. Podobně skvělý je Reguliersgracht se sedmi mosty. Nejvýznamnější z nich je dřevěný zvedací Magere Bruk, jeden ze symbolů města. Je sice z 2. poloviny 20. století, ale nachází se na místě starého mostu z roku 1670 a víceméně zachovává jeho podobu. Na Singelu se nachází jedinečný květinový trh (Bloemenmarkt), poslední z plovoucích trhů v Amsterdamu.
Řeka a grachty představují dodnes významné dopravní spojnice, neustále je křižuje řada velkých i malých lodí a kotví tu početné hausbóty.

Poznámky

Belgické pralinky
Kdo by neznal vynikající belgické pralinky. Existují základní 2 způsoby jejich výroby. První z nich je za pomocí speciálních forem, kde se nejprve nalije tekutá čokoláda, která tvoří vnější obal, forma se musí nechat okapat, aby vrstvička byla tenká a uschnout. Pak se špachtlí naplní otvory ve formičkách náplní a nechá se vše vychladnout. Pak už jen stačí přelít čokoládou, která tvoří podstavec nebo slepit dvě poloviny pralinek dohromady.
Druhým způsobem je náplň vytvarována do tvaru bonbónu a pak se jen nechá obalit čokoládou v čokoládovém vodopádu (někdy se říká v čokoládové fontáně) a nechá se uschnout. Pokud se použije vodopád různé barvy čokolády, např. bílá a mléčná, může být výsledný bonbón i více barevný.

Belgická krajka a vlámské tapisérie
Výroba krajek má v oblasti Flander – Belgie i severní Francie – dlouhou a slavnou tradici. Rozvoj krajkářského umění nastal nejprve v renesanci, kdy přišly do módy oděvy se zdobnými límci a manžetami – jak pro ženy, tak pro muže, krajkové čepce i kapesníčky. Po původním rozmachu velmi náročné krajky šité se dostaly do popředí právě paličkované krajky z Flander (ale také např. italského Benátska). Obzvlášť jemné a propracované byly zejména krajky z Bruselu a Brugg. Císař Karel V. nařídil v 1. polovině 16. století, že se paličkováním budou povinně zabývat dívky v klášterech a bekyně. Největší rozkvět paličkované krajky nastal v 18. století, strohý klasicismus a empír znamenal ústup ze slávy. V éře biedermeieru a druhého rokoka krajkářství znovu ožilo, ačkoliv už sloužilo jen k výzdobě dámských oděvů a doplňků a také k dekoraci bytového zařízení. Časem byla ruční výroba nahrazena strojovou, v Bruselu se však do dneška paličkování věnuje mnoho žen.
Návštěva Muzea krajek v Bruselu je rozhodně zážitkem!
Dalším významným výrobním odvětvím oblasti Belgie a severní Francie je tkaní tapisérií. Již od 12. století se výrobě nástěnných koberců věnovala velká flanderská města Tournai, Brusel, Mechelen a francouzský Arras. V dalších stoletích se zdejší výrobky stávaly stále propracovanějšími a luxusnějšími, k vlně se přidávalo zlato a stříbro, na tkaninách se objevovaly složitě propracované mytologické a historické náměty. To si vyžadovalo spolupráci s malíři a např. Rubens zhotovoval předlohy i pro celé gobelínové cykly. Významným tvůrcem tapisérií byl např. Bernard van Orley, který tvořil v první polovině 16. století a vyhotovil např. gobelín Bitva u Pavie. r. 1525. Tehdy už byli vlámští tkalci proslulí po celé Evropě. Ve Francii založili manufakturu Gobelins, která pracovala pro královské Versailles a posléze počátkem 18. století zastínila i úspěch vlámských dílen. I dneska se vyrábějí v Belgii tapisérie s moderními nebo historizujícím vzory, např. v Tournai a Mechelen.

Čůrající chlapeček (Manneken Pis) je soška stojící kousek od hlavního náměstí Bruselu Grand Place opředená spoustou příběhů a prodávaná jako suvenýr ve všech možných velikostech a provedeních. Původní bronzová socha sem byla umístěna již v roce 1619, kdy zde zdobila kašnu, kam si místní obyvatelé chodili pro vodu. Ale jedna z legend říká, že sošku sem nechal postavit otec, který zde na tomto místě našel svého ztraceného syna. Sošku se pokusili několikrát ukrást a španělskému guvernérovi se zdála nahá soška necudná, a tak ji daroval první obleček, a to byl začátek tradice, kdy jak státní návštěvy, tak i slavné osoby darovaly této sošce oblečky často připomínající národní kroje země. Sbírka nyní čítá přes 650 a nechybí zde ani Elvisův oblek. Část sbírky můžete vidět v Musée de la Ville na náměstí Grand Place.