Slovinské pohoří Kras, které se prudce zvedá od terstského zálivu a tvoří podhůří Východních Alp mezi Goricí a údolími řek Vipava a Pivka, je oním "původním" krasem, podle něhož je tento typ krajiny pojmenován. Slovo má patrně původ v indoevropském výrazu karr/ karra – skála. Pozdější modifikací tohoto výrazu je kars – označení používané v íránských a zřejmě také ilyrských jazycích pro neúrodnou skalnatou pustinu. Ve slovinštině z toho přesmykem vznikl výraz kras, který pronikl i do různých toponym v rakouských Východních Alpách. Italský název Krasu je Carso, německý Karst.
V průběhu první poloviny 19. století se přírodovědci tehdejšího Rakousko-Uherska začali v souvislosti se stavbou Jižní dráhy - železnice spojující Terst s Vídní - věnovat zevrubnému geologickému průzkumu Krasu. Bylo nutné se vypořádat s divokým skalnatým a velmi členitým terénem. Brzy nato začali tito vědci používat název vrchoviny v poněmčelé formě karst i pro další oblasti tohoto typu. Posléze se toto slovo stalo mezinárodním vědeckým termínem, stejně jako název vědeckého odvětví zabývajícího se tematikou krasu - karsologie. Do češtiny a jiných slovanských jazyků proniklo v původní slovanské formě. Ze slovinštiny pochází také některé termíny užívané v souvislosti s krasem – např. jama, ponor, vyvěračka, polje.
Zjednodušeně lze krasovou oblast charakterizovat jako oblast tvořenou především vápenci nebo jinými usazeninami o vysokém obsahu vápníku, popř. i dalšími horninami a minerály, které se vyznačují rozpustností a dobrou propustností. Ve styku s vodou dochází k reakci, při níž se vytváří kyselina uhličitá, která napomáhá rozrušování povrchu, zatímco na jiných místech se vápník z vody vylučuje a vytváří novou horninu. Povrch je následkem rychlého vsakování vody velmi suchý, naopak spodní vody jsou obvykle hojné. Krajina se vyznačuje specifickým reliéfem s povrchovými trhlinami a hroty – škrapy, prohlubněmi různé velikosti – závrty, plošinami a terasami nad hlubokými říčním korytem, širokými údolími, která vznikají poklesem povrchu – tzv. polje, propastmi, v některých oblastech i osamělými ostře tvarovanými hřebeny či skalními kužely. Vodní toky se často propadají do podzemí a na jiných místech z něj vyvěrají (ponory a vyvěračky). Na některých místech dochází k tzv. bifurkaci – voda z jedné řeky se v podzemí přelévá do koryta, které ústí do další řeky. Činností ponorných řek vznikají jeskyně.
Slovinský Kras, geology též nazývaný matečný nebo klasický kras, splňuje všechny představy o krajině tohoto typu, nacházejí se tu prakticky všechny krasové jevy. Turisticky atraktivní je především rozsáhlý, několikapatrový systém jeskyň a propastí Škocjanské jamy na řece Reka, a neméně proslulé Postojenské jeskyně na řece Pivce, které náleží do severněji položeného Notrjanského krasu. Vrchovina zasahuje i na italské území okolo Terstu coby tzv. Italský kras a náleží do rozsáhlého Dinárského krasu, který se táhne přes značnou část Balkánu.
(informace z: J .Přibyl, V. Ložek a kol.: Základy karsologie a speleologie)