Před Holešovické nádraží dorazil dne 30.6. před dvaadvacátou hodinou autobus. Naložil klienty CK GEOPS, kteří si jako cíl letošní poznávací dovolené vybrali
Pikardii. Vozítko s Jardou a
Milanem za volantem se hnulo kupředu a my se vydali do končin, které zase až tak známé nejsou.
Německem jsme projeli bez zádrhelů, když se začalo rozednívat, byli sme již ve
Francii a mohli tak, pokud jsme nespali, pozorovat krajinu Lotrinska s meandry řeky
Mosely a bílými kravkami na pastvinách. Hygienu jsme provedli na poslední pumpě před Verdunem a právě na kopcích nad ním jsme odstartovali naši " poznávačku".
Do dnešních dnů, a to prosím právě letos vzpomínáme sté výročí počátku té Velké války, je na krajině patrné jaká hrůza se tu odehrávala. U zákopu Bajonetů vám přeběhne mráz po těle při vědomí, že ti kluci tam pod zemí stále ještě stojí, stejné pocity máte, když zíráte malými okénky na neskutečné hromady lidských kostí vojáků, které se nepodařilo identifikovat v nedaleké kostnici. Ti, kteří to " štěstí" měli, leží pohřbeni pod patnácti tisíci bílými kříži opatřenými rozkvetlou růžičkou. Honem do světa lidí!
V Remeši začínáme u baziliky svatého Remigia , tento remešský biskup pokřtil v roce 496 prvního franckého krále Chlodovecha a nastartoval tak éru křesťanství ve
Francii. Bazilika je úchvatná a jsou na ní čitelné kroky od slohu románského k tomu gotickému. Katedrála Notre Dame je již gotická zcela, hned u vchodu se na nás zubí anděl, tahle emoce nebyla ve středověku povolena, uvnitř zíráme na ten obrovský prostor, obdivujeme
Chagallovy vitráže v apsidě a dmeme se pýchou nad zvláštními okny našeho pana Josefa Šímy. Ovšem ještě krásnější jsme nalezli v malém kostelíku svatého Jakuba na začátku ohromné a živé pěší zóny. Sbohem sympatická Remeši, ještě musíme do nedalekého Laonu.
Směšnou škatulkou zvanou Poma se dostáváme po kovové šíně na vrcholek kopce a jdeme si zaklonit hlavy ke katedrále Notre Dame, abychom spatřili jinde nevídané sochy dobytčat, bez jejichž pomoci by tato stavba nestála. A to jí chybí, prosím, dvě z původních sedmi věží, o jejich zmizení se postarali nebohabojní revolucionáři. Městečkem vede pouze jedna ulice, na jejím druhém konci stojí prastarý kostel svatého Martina, dnes bohužel zavřený. Bydlíme v hotelu Premiére Classe na předměstí a nabíráme síly na zítřek.
Po křupavé snídani a pod modroučkou oblohou se vydáváme do nedalekéko Soissons. Čtyřproudovka vede kolem další pěkné řeky Aisne, k vidění už jsou první vojenské hřbitovy. Ve městě trčí k obloze převysoká věž katedrály St. Protais St.Gervais a my si můžeme odškrtnout prvního kostelního
Rubense " Zbožňování pastýřů ". A protože je středa, mají tu dnes ten barevný, ukřičený a voňavý trh. Autobusem se přesouváme k tomu, co zbylo z kdysi impozantního opatství. Zloba a zášť Napoleona způsobily totální destrukci komplexu St. Jean de Vigne, ale fotečky s tím prosluněným pozadím nemají chybu.
A znovu jedeme podél té místní řeky a potom hlubokými lesy až k pohádkovému zámku
Pierrefonds. Ten se svými kulatými věžemi ježí proti obloze, stoupáme k němu do strmého kopce a odměnou nám je procházka interiéry, které zachránil další Napoleon, v pořadí třetí. Vesnička pod námi přímo vybízí k posezení v některé z kafírniček nebo k procházce kolem rybníka s kvetoucími stulíky. Lesní silničkou se spouštíme na další velezajímavé místo. Na louce u města Rethonde je do muzejních zdí zabudovaný asi nejslavnější z vagónů. Je to salonní vagón maršála Foche, v něm museli Němci podepsat potupnou kapitulaci po prohrané Velké válce, ale neuběhlo ani čtvrtstoletí a stejně potupně tu podepisovali Francouzi svou kapitulaci Němcům. Muzeum je ale úžasné, přehledné a dostatečně vypovídající o těch strašných hrůzách.
Beauvais je už docela velké město, jedeme sem kvůli nejvyšší gotické klenbě na světě. Středověký architekt, jehož jméno neznáme, se rozhodl opustit svět vypočítaných výšek svými předchůdci a rozhodl se vyhnat stavbu do neskutečných čtyřiceti osmi metrů. Stavba tu megalománii neunesla a zřítila se, nám zůstalo k obdivování zachovalé jižní křídlo s dechberoucím orlojem. Město samé je živé, nikomu se nechce trávit čas u sebe doma, pouliční život je fajn. My se přesouváme na sever, míříme do Amiens, a abychom si užili Pikardie, bereme to vnitrozemím. Po ubytování čekáme na setmění, jako překvápko jsme dostali podívanou, jakých na světě není mnoho. Jedeme do centra ke katedrále a účastníme se světelné a hudební šou. Stovky postav a postaviček na západním průčelí dostaly své původní, středověké barvy. Mistr osvětlovač nám poskytl neuvěřitelný zážitek, fasáda se mění před našima očima, figury svatých ožívají, vzápětí koukáme na perník konturovaný slazeným bílkem, po scéně plují mračna věčnosti, k tomu hudba, zkrátka superzážitek ! Do pelechů se dostáváme až o půlnoci.
Po snídani se vracíme do centra, tentokrát si největší gotickou katedrálu na světě prohlížíme nasvícenou sluníčkem . A uvnitř je toho celá řada k žasnutí. Labyrint v podlaze, po kterém se leze po kolenou, chórové lavice z ořechového dřeva, na pět tisíc postaviček vyřezaných či vytesaných, plačící prdelatý andělíček, který poskytoval naději vojákům v zákopech, lebka Jana Křtitele, která učinila z Amiens poutní místo. Naproti přes řeku Sommu stojí bývalá soukenická čtvrť St. Leu, z textilních dílen jsou dnes hospody, včera večer jsme je viděli totálně narvané, o kousek dál začínají Hortillonages, zelinářské
zahrady v meandrech a slepých ramenech řeky, úroda se sváží na lodičkách a jednou do roka i v dobových krojích!
Opouštíme toto moc pěkné město, naším dalším zastavením bude kamenný kříž, který označuje místo, kde po bitvě u Kresčaku 1346 našli mrtvé tělo našeho krále Jana Luxemburského. A konečně moře! Jsme v Le Touquet Paris Plages, tady řádili mezi válkami mladí architekti pod dohledem mistra Quetelarda, vznikl tu komplex těch nejbizardnějších vil, jaké si umíte představit. Právě je odliv, do vody tedy pěkná dálka, ale našli se jedinci , kteří tam hupsli! Moře nás vítá i v naší další štaci, v Boulogne sur Mer. Přístav je proslulý svými rybími aukcemi, denně se tu vydraží 600 tun ryb! Část z nás jde do starého města v hradbách, část do největšího evropského akvária Nausicaá, zbytek do rybích restaurací na něco exotického. Všichni se scházíme u našeho autobusu a kopírujeme Opálové pobřeží až do Calais. Zapadajícím sluníčkem ozářené Rodinovo sousoší " Občané Calais " před krásnou renezanční radnicí, fantastické záhony s mraky květin, to je taková hezká tečka za tím naším čtvrtečním putováním. Bydlíme v hotelu Ibis kousek od tunelu do
Anglie.
Počasíčko nás neopouští ani dneska, odjíždíme za plnosvitu, jedeme už na východ, vracíme se domů. Zastavení první je v St. Omer u katedrály, v jejích útrobách se skrývá další z Rubensů - "Snímání z kříže", mají tu i Madonu z desátého století, která podporuje dobrou náladu a na sarkofágu svatého Erkemboda je kupa dětských botiček nanošených maminkami nechodících dětí, světec jejich neduhy uměl poléčit. A teď trochu vlastenectví. Na hřbitůvku v La Targette leží naši kluci zabití v obou válkách, na malém mauzoleu se skví Šafaříkovo krédo " Je lepší poctíti svou vlast smrtí, než ji znectít svým životem ". V Arrasu jsou snad dvě nejkrásnější náměstí ve
Francii. Tvoří je kupecké domy se štíty a podloubími, když se díváte z radniční věže, vidíte tu krásu pěkně pohromadě, navíc vyšperkovanou bezpočtem hospod. V Cambrai je v katedrále uložen filosof a církevní rebel Fenelon, v kostele svatého Geryho si kompletujeme naši sbírku Rubensů jeho " Ukládáním do hrobu " a vyrábějí tu bonbóny " Blbosti z Cambrai ", které si můžeme zakoupit v obchoďáku spolu s víny a smraďochy. Ještě jednou zastavujeme v St. Quentin, bazilika je už zavřená, ale na náměstí s domy ve stylu art deco je živo, za chvíli začne zápas
Francie -
Německo. Přejíždíme do Charleville Méziers, naposledy bydlíme, další noc strávíme v našem autobuse.
Dnes na mou duši fakt prší ! Ale to nás nemůže zastavit, přejíždíme do centra, parkujeme hnedle vedle muzea Artura Rimbauda, místního prokletého rodáka, couráme po Vévodském náměstí, které jakoby z oka vypadlo pařížskému Place des Voges a odjíždíme do Sedanu obejít si nedobytnou pevnost, kterou ovšem Němci dobyli hned dvakrát. Před námi jsou Ardeny, hory, ve kterých se mohutně v zimě 45 bojovalo, my ovšem navštěvujeme první belgické, vyloženě mírumilovné město Bouillon s kamenným hradem rytíře Gottfrýda.
Ardenami pokračujeme až do Remouchampes, tady máme objednanou prohlídku jeskyně s nejdelší podzemní splavnou řekou, se sklopenými hlavami proplouváme nízkými a úzkými tunely, dobrý zážitek. A úplně poslední " štací " jsou už německé Cáchy, Dóm s hrobem
Karla Velikého nám zavřeli doslova před nosem, nezbývá nám, než si v historických uličkách najít nějakou sympatickou hospůdku a před dlouhou cestou domů něco slupnout. Před sedmou ráno se loučíme na Florenci a slibujeme si, že se zase někdy na cestách uvidíme. Budu se těšit, ahoj Honza