Historie Paříže

Počátky Paříže, Římané a Frankové
Přibližně ve 3. stol. př. n. I. přišli na místo dnešní Paříže Parisiové, keltský kmen od Rýna. Později se rozdělil na dvě části: menší se usadila za mořem, v dnešní Velké Británii, a druhá část založila sídlo zv. Lutécie na soutoku řeky Seiny a Marny. Podle prvních známek o osídlení obývali pravděpodobně pouze ostrůvek v Seině, dnešní Île de la Cité). Zabývali se především rybolovem.
R 52 př. n. 1. Labienus v čele římské armády rozprášil Kelty, a ti opustili ostrov poté, co jej vypálili. Později římské město Lutetia zaujímalo již také levý břeh Seiny a bylo opevněno. V r. 280 n. I. bylo po nájezdu barbarů rozbořeno a znovu omezeno pouze na Île de la Cité. R. 380 n. I. město dostalo název Paris podle svého lidu.
Od 3. stol. začalo na území dnešní Paříže pronikat křesťanství a jeho pozice se ještě více utužily díky legendě o svaté Jenovéfě (Geneviévy). R. 451 táhl na Paříž Attila v čele armády. Pařížané propadli panice a chtěli město opustit. Tu přichází Jenovéfa, dívka z města Nanterre, uklidňuje občany a ujišťuje, že Paříž obléhání vydrží. Podle legendy se pak Hunové před Paříží zastavili a posléze odtáhli, aniž by ji napadli. Tato událost způsobila, že se Jenovéfa stala patronkou města.
Kolem pol. 5. stol. se římská moc v Galii zhroutila a vládnout začíná francký rod Merovejovců. Král Chlodvík, který přijal křesťanství, r. 508 učinil Paříž svým sídelním městem a usadil se na Île de la Cité. Francká říše však neměla pevné centrum, Paříž představovala pouze jedno z královských sídel.
R. 887-8 táhli Normani podél Seiny na Paříž a obléhali město po deset měsíců. V boji se natolik vyznamenal místní velmož Odo, hrabě z Paříže, že byl zvolen králem namísto následníka trůnu z rodu Karlovců. Ti se poté ještě na téměř celé století vrátili k moci, roku 987 však byl králem zvolen Odonův potomek Hugo Kapet, který se stal zakladatelem nového panovnického rodu.

Paříž za Kapetovců a za stoleté války
Za vlády dynastie Kapetovců (987-1328) nastal politický a obchodní rozvoj Paříže, vznikla mj. katedrála Notre Dame, Sorbonna a Louvre. Středem města byl opevněný královský palác (dnes Justiční palác).
Význam a četnost administrativních institucí, politických a ekonomických funkcí učinily z Paříže druhé nejdůležitější středověké město po Konstantinopoli. Důsledkem tohoto faktu byla silná imigrace do hlavního města, takže r. 1328 zde žilo nejméně 200 000 obyvatel.
Začátek stoleté války v r. 1337 a několik vln morových epidemií způsobily snížení počtu obyvatel města a zostření sociálních rozporů. Za této situace dauphin Karel svolal generální stavy (existovaly od r. 1302 jako stavovský sněm, jenž sdružoval společenské skupiny feudální společnosti: šlechtu, duchovenstvo a měšťany), které vznesly řadu požadavků. Karel jim však nevyhověl a generální stavy rozpustil. Reakcí bylo povstání v Paříži v l. 1357-58, které vedl Etienne Marcel. Měšťané dokonce dobyli královský palác. Karlovi se podařilo uprchnout z Paříže, poté se vrátil s armádou a povstání potlačil.
Po této události se však monarchie již necítila v Paříži příliš bezpečná; přesídlila do Louvru, bylo zesíleno opevnění a postaveno nové. Král Karel V. dával dokonce z bezpečnostních důvodů přednost bydlení mimo Paříž - na hradě ve Vincennes. V této době byla také budována pevnost Bastilla.
Neshody mezi vládcem a hlavním městem se ještě více vyostřily za vlády Karla VI. a VII., kdy docházelo k neustálým bouřím a revoltám. R. 1413 vypuklo povstání cabochienů v Paříži. Povstalci městská chudina a drobní řemeslníci žádali státní reformy.
Neustálých rozbrojů využili Angličané a obnovili vojenské akce proti Francii. R. 1418 jim padla do rukou Paříž. Vojenské úspěchy nepřítele byly umožněny neustálými boji mezi šlechtou a zápasy skupin, které se snažily ovlivnit slabého panovníka Karla VI. Obrat ve vývoji situace přineslo až vítězné tažení Johanky z Arku, která napomohla korunovaci Karla VII. R. 1429 však byla v Paříži při útoku raněna, padla do rukou Angličanů a r. 1431 byla upálena. O šest let později Karel VII. získal Paříž zpět.
V této době zde žilo 100 000 obyvatel. Tento počet se v následujícím století více než zdvojnásobil v důsledku silného přistěhovalectví z venkova, které mělo za následek rovněž zlepšení ekonomické situace, zvl. po r. 1490; zintenzivňuje se také intelektuální život, když do Paříže přicházejí zájemci o studium na Sorbonně. Je mezi nimi například i básník François Villon.
Na této univerzitě začala v r. 1469 pracovat také první francouzská tiskárna, která usnadňovala šíření humanistických a reformních myšlenek. Za vlády Františka I. se Paříž stala důležitým evropským centrem filozofie a umění.

Náboženské války
Po r. 1520 začíná i do Paříže pronikat luteránská reformace. Její přívrženci jsou pronásledováni. Reformátor Kalvín musel uprchnout z Paříže a uchýlil se do Švýcarska.
Největší pronásledování hugenotů, francouzských přívrženců Kalvínova učení, spadá clo období vlády Jindřicha II. Z podnětu jeho vdovy, Kateřiny Medicejské, povraždili v noci z 23. na 24. srpna 1572 katolíci v Paříži hugenoty, kteří se tam sjeli na svatbu Jindřicha Navarrského s Markétou z Valois. Boj katolíků a hugenotů pokračoval i v dalších letech za vlády krále Jindřicha III., který odvolal všechna práva, jež hugenoti získali v předchozích náboženských válkách. Byl zavražděn stoupenci Katolické ligy a jím vymřel rod Valois. Po něm nastoupil r. 1589 Jindřicha IV. z dynastie Bourbonů, král navarrský a vůdce hugenotů. Až do své korunovace v r. 1594, kdy dobyl Paříž, musel bojovat proti Katolické lize. K usnadnění své pozice přestoupil na katolickou víru. Hugenotům však zaručil občanskou rovnost a náboženskou svobodu Ediktem Nantským vydaným v r. 1598 (a zrušeným Ludvíkem XIV. v r. 1685).
Jindřich IV. se velmi zasloužil o výstavbu a rozkvět architektonických krás Paříže. V té době bylo postaveno například výstavné náměstí Place des Vosges, most Pont-Neuf, náměstí Dauphine a Tuilerijské zahrady.
R. 1610 byl Jindřich IV. zavražděn  a zem se opět ocitla v potyčkách. Obrat nastal teprve ve 20. letech 17. stol., kdy král Ludvík XIII. svěřil vedení státních záležitostí svému prvnímu ministrovi, kardinálovi Richelieu.

Paříž v 17. – 18. století: král Slunce, hospodářská krize a „věk rozumu“
V květnu 1648 začala Fronda (hnutí vedené šlechtou namířené proti absolutismu) vystupovat v parlamentu proti omezování svých práv. Kardinál Mazarin, který vládl v době nezletilosti Ludvíka XIV., vydal výzvu k rozehnání parlamentu pomocí vojska. Parlament na to odpověděl otevřenou vzpourou. Paříž povstala. Dvůr uprchl a povolal proti městu vojenské jednotky. Předáci parlamentu se polekali radikalizace lidu a tajně se dohodli.
Kardinál Mazarin však měl zásluhy také na rozkvětu hlavního města. Založil např. Kolej čtyř národů, budoucí Institut de France. Králův ministr Colbert zase zřídil Observatoř a manufakturu na výrobu gobelínů.
Až po smrti kardinála Mazarina zahájil Ludvík XIV. svou faktickou vládu (1661-1715), která znamenala vystupňování absolutismu. Vytvořil mj. policejní aparát, jehož úkolem bylo nejen dohlížet na veřejný pořádek, ale především na intriky šlechty. Státní správa byla soustředěna v královské radě, kde měl rozhodující vliv král, opírající se o odborníky většinou měšťanského původu. Král podstatně omezil práva parlamentu. 18. října 1685 zrušil platnost Ediktu Nantského; v důsledku toho odešlo z Paříže i z Francie mnoho hugenotů.
Koncem 17. stol. i na Paříž dolehla těžká hospodářská krize jako důsledek nákladné válečné politiky. Situace se ještě zhoršila za Ludvíka XV. Paříž už tehdy nebyla královským sídlem, od dob Ludvíka XIV. přesídlil dvůr do rozsáhlého a honosného sídla Versailles.
Paříž přesto zůstala důležitým obchodním centrem, v němž byla r. 1724 zřízena burza. Centrem finančních spekulací se stala ulice Quincampoix. Zde byla r. 1719 otevřena banka skotského finančníka Johna Lawa. Platil úroky z obrovských státních dluhů akciemi nově zřízené společnosti pro obchod s americkou kolonií Louisiana a zavedl emisi papírových peněz. Oběživo však nebylo kryto drahými kovy, akcie nevynášely očekávaný zisk a tak se Lawův systém v prosinci r. 1720 zhroutil. Banka byla zavřena a finanční spekulanti v čele s Lawem zmizeli.
Vleklá hospodářská krize, projevující se hlavně zadlužením státu, se prohlubovala dlouhými válkami, z nichž nejvýznamnější byla sedmiletá (1756-63). Tato doba se vyznačuje zahraničními neúspěchy a stupňujícím se sociálním napětím.
Paříž nicméně zůstávala intelektuálním a uměleckým centrem Evropy, Významní vědci se sdružovali v různých salónech (např. Madame de Lambert, de Lespinasse) nebo spolupracovali s Encyklopedickým spolkem Diderota a D’Alemberta. Spolu s umělci se účastnili vášnivých náboženských debat oživených hnutím jansenismu bojujícím proti jesuitismu a nesnášenlivosti a formovali se tak politicky.

Paříž za francouzské revoluce
Ludvík XVI. zdědil Francii v katastrofální finanční situaci. Státní dluh vzrostl tak, že pouhé úroky z něho pohlcovaly polovinu státních příjmů tvořených téměř výhradně daněmi a dávkami, které odváděli rolníci a buržoazie.
Nakonec se panovník rozhodl poprvé od r. 1614 svolat stavovské shromáždění celé Francie, tzv. generální stavy. Zahajovací schůze se konala ve Versailles, protože král se obával revoluční nálady pařížského lidu.
Rozpory mezi privilegovanými stavy a třetím stavem se na zasedání tak přiostřily, že se třetí stav osamostatnil. Jeho příslušníci se prohlásili Národním shromážděním a odmítli královu výzvu, aby se rozešli Postupně se k nim přidala část šlechty a duchovenstva; prohlásili se Ústavodárným shromážděním, protože se rozhodli vypracovat francouzskou ústavu.
Zprávy o připravovaném útoku z královy strany podpořil odhodlání obyvatel Paříže k odporu. Když se 14. července 1789 po Paříži rozšířily zvěsti, že na státním vězení Bastile jsou rozestavěna děla a namířena na město, ozbrojení Pařížané zaútočili na tento symbol vládního režimu a dobyli jej. Přestože význam Bastily v té době je značně přeceňován, její dobytí je považováno pád starého režimu.
Ústavodárné shromáždění přesídlilo z Versailles do Paříže. V srpnu r. 1789 vydalo Deklaraci lidských a občanských práv, která’ proklamovala rovnost všech lidí před zákonem, svobodu slova, shromažďování a vyznání. Ústava přijatá r. 1791 měla zabezpečit vládu vítězné buržoazie; oddělovala od sebe moc zákonodárnou a výkonnou. Zákonodárnou mělo vykonávat Zákonodárné shromáždění a výkonná moc měla být svěřena králi. Král byl však donucen přesídlit do Paříže a po svém neúspěšném pokusu o útěk 21. června 1791 byl prakticky zcela zbaven politického vlivu.
Konec monarchie přivodilo nové povstání v Paříži 10. srpna 1792, vyvolané válkou a tíživou situací v zemi. Ozbrojení Pařížané dobyli královský palác, Zákonodárné shromážděn zbavilo krále moci a královská rodina byla uvězněna.
Zákonodárné shromáždění bylo v září 1792 nahrazeno Národním konventem, který vzešel z voleb na základě všeobecného hlasovacího práva. Prvním opatřením Konventu bylo vyhlášení republiky. Král byl odsouzen k smrti a popraven 21. 1. 1793.
V červnu r. 1793 byla v Konventu poražena umírněná strana girondistů a k moci se dostali radikálnější jakobíni. Konvent přijal druhou, jakobínskou ústavu (24. 6. 1793). Obsahovala nejen plná buržoazně demokratická práva, ale také určité prvky sociálních záruk. Kvůli složité situaci v zemi však nakonec nevstoupila nikdy v platnost.
Jakobíni zahájili revoluční teror, který se neustále stupňoval, byli pronásledováni monarchisté i girondisté, likvidovány frakce zběsilých i umírněných. Byl zaveden kult tzv. Nejvyšší bytosti, který měl nahradit křesťanské náboženství. Svátek Nejvyšší bytosti byl uspořádán v Tuilerijských zahradách a řídil jej malíř David. Na kulatém podstavci tu byla umístěna socha představující ateismus. Po svém projevu ji pak Robespierre symbolickým gestem zapálil a průvod shromážděných se vydal na Martovo pole.
Jakobínskou diktaturu ukončilo 27. července 1794 tzv. thermidoriánský převrat uvnitř jakobínského klubu. Představitelé vládnoucí strany v čele s M. Robespierrem byli zatčeni a popraveni.

Další nepokoje a nástup Napoleona
Na jaře r. 1795 došlo k bouřlivým demonstracím pařížského lidu, jimiž protestoval proti situaci v zásobování a stoupání cen. Pokusili se o svržení buržoazie. Když byly vzpoury potlačeny, vypracoval Konvent novou ústavu, která byla ve srovnání s ústavou jakobínskou krokem zpět.
5. října 1795 vyvolali roajalisté v Paříži povstání, které však bylo rychle potlačeno. Na rozbití roajalistů se významně podílel Napoleon Bonaparte. V následujících letech si ostruhy získával na válečných polích.
Direktorium, které v té době mělo výkonnou moc, vyhnalo z Národního shromáždění monarchisty (1797) a v květnu 1798 vyloučilo levicové poslance. Tím buržoazie demonstrovala rozhodnutí nedopustit výkyvy ani doprava, ani doleva.
V r. 1799 však pozbylo direktorium důvěru i u buržoazie, která pro svou výdělečnou činnost potřebovala pořádek, klid a sílu, aby potlačila roajalisty i jakobíny a porazila zahraniční nepřátele. To jí mohla zaručit jedině armáda se schopným generálem v čele.
A tak 9. listopadu (podle revolučního kalendáře 18. brumairu) 1799 provedl generál Bonaparte státní převrat, kterým rozehnal obě sněmovny i direktorium a prohlásil se prvním konzulem. Jeho převrat byl potvrzen novou ústavou. Veškerá moc byla soustředěna do rukou prvního konzula, který měl de facto postavení monarchy.
V březnu r. 1804 vydal Napoleon Občanský zákoník (Code civil), který potvrdil /rušení feudálních poměrů a uzákonil základní vymoženosti revoluce: osobní svobodu, svobodu vyznání a práce a rovnost občanů před zákonem.
V květnu téhož roku se prohlásil císařem a nechal se korunovat v Notre Dame za přítomnosti papeže.

Paříž v 19. století: nepokoje, revoluce i modernizace města
Po Napoleonově vojenské porážce a abdikaci r. 1814 měla být vláda ve Francii navrácena Bourbonům - nastala tzv. restaurace. Následujícího roku ještě došlo k tzv. „stodennímu císařství’ - Napoleon se vylodil v jižní Francii a 20. března 1815 byl přivítán v Paříži. Jeho nová armáda však utrpěla rozhodující porážku v bitvě u Waterloo. Novým králem se stal bratr popraveného panovníka Ludvík XVIII. Král měl v rukou výkonnou moc a o moc zákonodárnou se dělil se dvěma sněmovnami. Restaurace Bourbonů tedy neznamenala úplný návrat k poměrům před revolucí.
Po smrti Ludvíka XVIII. (1824) se stal králem jeho bratr Karel X., který rozhodněji prosazoval zájmy bývalých šlechtických emigrantů. Jeho politika vyvolala odpor, který vyvrcholil v červencové revoluci 1830. Padl královský palác, avšak republikánští demokraté, kteří stálí v čele boje, neprojevili dostatečnou pohotovost, a tak se po revoluci dostali k moci liberálové.
Francouzským králem byl prohlášen Ludvík Filip Orleánský. Jeho vláda byla obdobím vlády bankéřů a finanční buržoazie. V této době se urychlil průmyslový rozvoj.
Opoziční hnutí proti červencové monarchii vyvrcholilo únorovou revolucí r. 1848 v Paříži. Po krátkém boji vláda kapitulovala, Ludvík Filip uprchl do Anglie a moci se ujala prozatímní republikánská vláda. Prezidentem byl v prosinci zvolen Napoleonův synovec Ludvík Bonaparte. O čtyři roky později se prohlásil s podporou důstojnictva a velké buržoazie císařem. Nastalo tzv. druhé císařství. Za Napoleona III. však skutečnými vládci byli bohatí bankéři a nejvyšší vrstva buržoazie. Třebaže císař ujišťoval, že nebude vést výbojnou zahraniční politiku jako Napoleon I., zatahoval neustále zemi do výbojných válek.
Paříž si v té době zachovávala téměř stejnou tvář, jakou měla v 18. stol. Trpěla nedostatkem komunikací, což zpomalovalo hospodářský rozvoj a izolovalo jednotlivé čtvrti. V důsledku zvýšené ekonomické aktivity za druhého císařství se začala rozvíjet a rozšiřovat také Paříž.
Z 547 tis. oby v. v r. 1801 se jejich počet o padesát let později zvýšil na více než milión. K prudkému zvyšování populace docházelo zejména na pravém břehu Seiny a na západním předměstí. Mnohem pomaleji přibývalo obyvatel na levém břehu, zejména v 10. okresu (luxusní čtvrť Saint-Germain) a v 11. okresu (Latinská čtvrť). V r. 1837 byla postavena nádraží Saint-Germain, Nord a Štrasburské. Císař Napoleon III. velmi obdivoval Londýn a měl v úmyslu zmodernizovat také Paříž. Jeho představy o výstavné architektuře se začaly naplňovat od r. 1853, kdy jmenoval prefektem barona Haussmanna. Pod jeho vedením došlo v hlavním městě Francie k významným urbanistickým pracím. Byla postavena např. centrální tržnice, Opera, dostavěn Louvre, zřízen Buloňský a Vincennský lesík. K největším změnám v tvářnosti Paříže došlo asanací středověkých, křivolakých uliček v široké, moderní bulváry.
V druhém císařství začala prudce vzrůstat nespokojenost s vládou Napoleona III. Dělnické nepokoje vypukaly v průběhu r. 1870. V červenci vyhlásila Francie válku Prusku, avšak po krátkém boji byla poražena. Jakmile přišla do Paříže zpráva o kapitulaci, vnikl rozbouřený lid do parlamentu a 4. září si vynutil vyhlášení republiky. Byla vytvořena prozatímní republikánská vláda. Podepsala příměří s Německem, podle něhož měla Paříž kapitulovat. Národní shromáždění ratifikovalo mírovou smlouvu a německé vojsko vstoupilo do Paříže. V Paříži však vypuklo povstání radikálních demokratů, dělníků a členů národních gard, k nimž se přidala i část vojska. Vláda prchla do Versailles. 28. 3. byla vyhlášena Pařížská komuna.

Pařížská komuna a 3. republika
Rada Komuny vyhlásila celou řadu revolučních opatření: odstranění byrokratické mašinérie a stálé armády, zavedení povinné školní docházky, zrovnoprávnění žen, odluku církve od státu a svěření závodů opuštěných majiteli dělníkům. Vládní armáda spolu s Prusy vtrhla do Paříže a po týdnu krvavých bojů byla Komuna poražena. Na hřbitově Pěre-Lachaise bylo zabito v poslední větší bitvě několik set komunardů a 147 jich bylo zastřeleno u tzv. Zdi komunardů. Po nastolení pořádku byla ustanovena vláda tzv. 3. republiky.
Tato složitá doba byla nepříznivá pro rozvoj urbanismu. Došlo naopak k četným poškozením pařížských objektů v době krvavého týdne za Komuny. Požár zničil radnici, Tuilerijské zahrady, palác d’Orsay.
Od r. 1875 začalo pomalu docházet k realizaci některých projektů; tentokrát se úpravy týkaly zejména předměstí, avšak k rekonstrukcím došlo také na Montmartru. Pro zlepšení styku mezi Paříží a venkovem byla rekonstruována nádraží Saint-Lazare a Lyonské. V r. 1889 se na počest stého výročí francouzské revoluce konala v Paříži světová výstava, pro niž bylo vybudováno mnoho zajímavých objektů a 300 metrů vysoká věž podle projektu inženýra Eiffela, která se postupem času stala symbolem hlavního města Francie a jednou z nejnavštěvovanějších památek, ačkoliv zpočátku měla mnoho odpůrců.
Ve druhé pol. 19. stol. se Paříž v mnohém změnila. Do širokých ulic se nastěhovaly luxusní prodejny, které byly navíc po r. 1878 - kdy byla poprvé slavnostně osvětlena Opera - vybaveny elektrickým proudem. Útulné čajovny a kavárničky lákaly k posezení Pařížany i cizince, většinou fascinované nádherou osvětleného města, které postupem času stále více odpovídalo náročným požadavkům kladeným na moderní velkoměsto. První parní tramvaje se tu objevily v r. 1889, autobusy o šest let později. Prosadila se také myšlenka podzemní dráhy inspirované londýnským příkladem. Práce začaly v r. 1898 a první linka na trase Vincennes-Porte Maillot zahájila slavnostně provoz 9. července 1900.

Paříž mezi světovými válkami
První světová válka (1914-1918) znamenala téměř bílou stránku v historii urbanismu. Výstavba určitou dobu stagnovala i po r. 1918.
O novém rozdělení a uspořádání světa jednala především mírová konference, která se r. 1919 sešla v Paříži. Mírová smlouva s Německem byla uzavřena v zámku ve Versailles, smlouvy s ostatními poraženými zeměmi až později na jiných místech u Paříže. Francie, i když vítězná, vyšla z války velmi poškozená. Meziválečné období je charakterizováno narůstáním hospodářské krize a politickou nestabilitou. 6. února 1934 se polovojenské organizace francouzských fašistů a extrémní pravice pokusily o státní převrat. Asi 20 tisíc jejich příslušníků se pokusilo obsadit Bourbonský palác - sídlo poslanecké sněmovny - a další vládní a veřejné budovy. Proti nim se postavilo asi 25 tis. pařížských dělníků. Fašistický puč byl téhož dne likvidován. Následující měsíce byly pořádány mohutné protifašistické demonstrace. V letech předcházejících 2. sv. válce a ještě i po jejím vypuknutí Francie neustále doufala, že dojde k dohodě s Německem. Avšak tato naděje se ukázala lichou: v červnu 1940 byla Paříž bombardována a později okupována německou armádou. Po otevření druhé fronty počátkem června 1944 se ve Francii vylodila anglo-americká vojska. Ve dnech 19.-26. srpna 1944 byla Paříž osvobozena. Tisíce lidí se sešly na Champs-Elysées, aby zde mohutnou manifestací vyjádřily radost nad znovu nabytou svobodou.

Poválečná Paříž
Poválečné období v Evropě je charakterizováno snahou o ukončení studené války. Paříž se často stávala dějištěm těchto jednání. V r. 1946 se zde začala chystat konference o míru. V hlavním městě Francie se rovněž konaly schůzky o bezpečnosti a o poválečném uspořádání Evropy. 22. září 1947 byl na Pařížské konferenci šestnácti států přijat program hospodářské pomoci Evropě, tzv. Marshallův plán. První evropský summit se rovněž konal v Paříži ve dnech 10. až 11. února 1961. Na dalším zasedání v říjnu 1972 byl přijat program o rozšíření spolupráce v Evropě. Tečkou za obdobím studené války v Evropě byla vrcholná schůzka 34 účastnických států Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která skončila v Paříži 22. listopadu 1990 slavnostním podpisem pařížské Charty pro novou Evropu, vyjadřující společnou vůli Evropanů, Američanů a Kanaďanů spolupracovat při výstavbě svobodné, jednotné, bezpečné a hospodářsky prosperující Evropy. V souladu s poválečným rozvojem ekonomiky a průmyslu dochází také k rozvoji architektury. Po období obnovy Paříže zničené válkou se začínají budovat moderní objekty, které ji staví mezi nejkrásnější města na světě. Mezi významné architektonické počiny je možno zahrnout výstavbu moderní čtvrti Defense, zpočátku velmi diskutované pro množství mrakodrapů, které údajně hyzdily vzhled starobylé Paříže. I když dnes tato obchodní čtvrť již nepatří mezi nejmodernější v Evropě jako v době svého vzniku v r. 1958, stala se místem vyhledávaným turisty, a to zejména poté, kdy zde byl u příležitosti 200. výročí Velké francouzské revoluce v r. 1989 vybudován nový vítězný oblouk, La Grande Arche. Paříž se po r. 1945 stala moderním, výstavným velkoměstem zpočátku pod vlivem Le Corbusiera a v současné době se na jeho výstavbě podepisují i zahraniční architekti. Ze zajímavých projektů poslední doby je možno jmenovat vybudování skleněných pyramid na nádvoří Louvrů a přeměnu nádraží Orsay v galerii moderního umění.