V Praze je pod mrakem, končí ten hnusný nesrpnový víkend, je 17.8., 15.00, neděle a na nádraží v Holešovicích se usedá dle zasedáku do busu společnosti Alva tour s Alešem a Jirkou za volantem. CK Geops pro nás vymyslela neobvyklý zájezd do
Languedocu a Roussillonu, je to na lautr jihu
Francie, kdo se sem kdy podívá, že? Nebýt zasekané dálnice v
Německu a zdržení přes hodinu, profrčeli bychom celou trasu ve standartním čase, takhle jsme museli trochu redukovat čůrpauzy, za rozednění už jsme projížděli údolím Rhony mezi pohořími Luberon a
Ardéche a v devět už vystupovali v Aigues Mortes. Městečko kompletně v hradbách již je rušné, obchůdky fungují, lidí v ulicích je už také dost, procházíme od jedné brány k druhé, zíráme na bílé pyramidy soli, nakupujeme první suvenýry a je nám líto, že tu nebudeme večer, až se z města stane jedna velká hospoda a zvědavci si v ní budou pochutnávat na gardian, což je perníkově šťavnatá pochoutka z černých býků, které jsme pozorovali při příjezdu. Ale musíme odstavit bus, zajíždíme do Palavas les Flots a je před námi půlden koupání v moři nebo špacír k opevněnému kostelu Maguelone a dospávání neregulérní noci v busu. Necháváme pány řidiče odpočívat a vydáváme se docela dobrodružně místním busíkem do Montpellier. Nakonec jsme na dva přestupy na tram tam, kde chceme být a stoupáme ke katedrále svatého Petra. Kostel je z jižní, tedy té, odkud hrozilo nebezpečí z moře, bez oken, byl postaven jako pevnost, nad ním je Promenade de Peyrou, takový soubor Vítězného oblouku, vodního zámku a aquaduktu s výhledy do krajiny. My jdeme po " Fošovce " do centra k divadlu , které bylo postaveno stejnou firmou Fellmer a Hellmer, jako celá řada divadel u nás. A noříme se do mraveniště v obchodním centru Polygone, my jím zkrátka projít musíme, abychom se dostali do architektem Ricardem Bofillem vymyšlené čtvrti Antigona. Obchodně kulturním souborem roztodivných budov se dostáváme na místo, kde se setkáme s pány řidiči a jedeme bydlet do hotelu Premiére Classe na kraj města.
Dnes nemusíme pospíchat, jeskyně Clamouse, kterou máme hnedle na začátku ůterního poznávání, otvírá až v půl jedenácté, stačí vyrazit v devět. A ještě si můžeme trošku zalaškovat s časem a udělat si několik úchvatných snímků kaňonu Herault a neuvěřitelného mostu, který jej již přes tisíc let překlenuje a je tak masivní, že jej mohl postavit jenom sám Ďábel. Však se po něm také jmenuje - Pont du Diable. V jeskyni se nás ujal mladý průvodce a protáhl nás tím světem stalagnitů, stalaktitů a stalagnátů, které se pospojovaly v bizardní útvary, aby ale nebyla jeskyně Clamouse považovaná za jednu z mnoha, je aragonitová! Hořčík a sodík jsou tu navíc, a proto je vše jakoby pocukrováno sněhovými vločkami. O pár kilometrů dál je horami sevřená středověká vesnice St. Guilhem le Desert. Kamenné domečky, uličky s oblýskanou dlažbou, schodišťátka pokrytá květináči s levandulemi a růžemi, oprýskané okenice, na náměstíčku před opatským kostelíkem košatý platan a pod ním hospoda s kovovými židličkami. A hospůdky, barečky, galerie a keramika. Odjíždíme zadojmováni a s plnými foťáky, před námi je sladké nicnedělání pod Ďáblovým mostem, tady se řeka rozlévá do tvaru jezera a my se v té průzračné a překvapivě teplé vodě můžeme přes hodinu porochnit. Před čtvrtou se přesouváme do pohoří Cevennes na planinu Larzac, tady si Templáři, již v předtuše svého drsného konce, postavili opevněnou vesnici, jejich konec byl neodvratný, ale hradbami chráněné domy, kostelík a dojemný hřbitov s kamennými stélami, zůstaly uchráněny všech pohrom a my si můžeme hradby projít a prošmejdit si i městečko samé a dát si v některé z kaváren cidre a palačinku. A ještě nákup v obchoďáku v Lodéve, kde mají nejprimitivnější gotickou katedrálu ve
Francii a zpět do hotelu, dnes tu spíme naposledy.
Je pod mrakem a profukuje, nás to ovšem od našich plánů neodradí. Jedeme totiž do Séte, navštívíme město, kde na hřbitově odpočívají Paul Valéry a Georges Brassens, město, kde pod dohledem geniálního stavitele Riqueta a za peníze Ludvíka XIV. začal v sedmnáctém století smělý projekt: spojit Atlantik se Středozemním mořem! Dvě stě čtyřicet kilometrů dlouhý Canal Midi s jednadevadesáti zdymadly důmyslně vyváží a sváží dnes již pouze lodi výletníků. My podél něho putujeme do Béziers podívat se na místo, kde ukrutný Šimon z Monfortu v roce 1209 bez slitování povraždil 20.000 obyvatel, katolík nebo katar, všechno jedno. Na věž katedrály svatého Nazaira se dá vystoupat točitým schodištěm a podívat se z výšky na vinice kraje Corbiére. Přes řeku Orb se přejede k devíti zdymadlům na kanálu Midi, je neuvěřitelné, že tu tohle vodní zařízení funguje již přes tři sta let! V nedalekém Narbonne vystupujeme u krásné secesní tržnice a jdeme živým městem na centrální náměstí podívat se do galerie, která sídlí v bývalém arcibiskupském paláci. Na stěnách tu visí spousta krásných děl, některá od známých autorů, do katedrály svatého Justa se vchází kouzelnou křížovou chodbou a uvnitř musíte hodně zaklonit hlavu, abyste dohlédli k převysoké klenbě. Lístek nám platí i do prastarých římských sýpek zvaných Horreum, v katakombách zase musíte hlavu pořádně sklonit! Ještě malý nákup dobrůtek na večer a stěhujeme se do kláštera Fontfroide. Ten je senzačně ukryt v kopcích a obklopen cypřiši, dokud v něm nejste, netušíte, že vůbec existuje. Provázíme se sami, francouzští průvodci už mají padla, ale nevadí, vše je tu krásně srozumitelné a procházka " rozáliem " je úžasná. Odjíždíme bydlet do Perpignanu, nad
Pyrenejemi to vypadá dramaticky, snad nás zítra nic zlého nepotká.
Po překvapivě dobré snídani v obou hotelích / Kyriad a Premiére Classe / a za slušného počasí odjíždíme vstříc
Pyrenejím. Pohodová cesta se mění v drama v městečku Prades, které proslavil Paolo Casals svými festivaly komorních orchestrů. Dalšími hrdiny jsme se stali my, vjeli jsme do centra a zablokovali provoz ve všech myslitelných směrech, pan řidič za asistence policie couval křivolakými uličkami, nakonec jsme vyjeli a dorazili do místa určení s malým zpožděním. Tím místem je klášter St. Michéle de Cuxa pod horou Canigou. Kdysi přeslavný, potom v rozvalinách, dnes opět v provozu díky financím amerického objevitele Barnarda, zážitek pro nás ohromný. A za chvíli už jsme óchali znovu v pískovcových skalách na druhém břehu řeky Tet. Příroda se tu fakt vyřádila, paráda! V Perpignanu vystupujeme u brány Le Castillet a jdeme ke katedrále Jana Křtitele. Jestli je něčím masivně cítit blízkost
Španělska, je to přebarokizovaná výzdoba interieru. Město samé je jinak přívětivé, uličky živé, hospůdky zaplněné, spousta květin a platanů. A jedeme k moři! Collioure je staré rybářské město, živí se odpradávna zpracováváním ančoviček, nad přístavem se mohutně rozkládá
Vaubanova pevnost, kdysi ovšem hrad Mallorských králů. Věž masivního kostela Notre Dame sloužila jeden čas jako maják. Na začátku dvacátého století tu zakotvili malíři Derrain a Matisse, malovali tak zběsile divoce, že se jim začalo říkat " šelmy" a fauvismus byl na světě. Uličky starého města jsou nádherně barevné a křivolaké, hospůdky lákají svou nabídkou, ale i atmosférou. Aby toho bylo víc, po moři plují plachetnice a mají bílé plachty! Naše foťáčky dostaly pořádnou dávku krmení! Abychom se nakrmili i my, jejich majitelé, zúčastnili jsme se skoro všichni velké ochutnávky hlavně místních vín a všelikých sýrů a katalánských uzenin, ovoce, oliv a rajčátek. Akce se konala na stolech a lavicích před naším hotelem a ti nejvytrvalejší debatovali ještě po půlnoci!
Je mírně pod mrakem, pár lidiček vezeme po Canet Plage a s většinou jedeme dobýt dva z Katarských hradů. Dramatickou krajinou, nad námi štíty hor, pod námi vinohrady, se blížíme k místům, kde se ta " pravá " víra vypořádala s heretiky. Peyrpertuse je mohutný hrad vysoko ve skalách, od parkoviště makáme do pořádného kopce, ale za chvíli už oddychujeme v masivních hradbách a pod námi je nekonečný svět vinohradů a vesniček " zavěšených " na kopcích. Druhým hradem je Queribus, tady máme výstup ulehčen, bus nás vyvezl až ke kase, potom to už je hračka. Na parkovišti je dřevěné sezení, máme ještě zbytky ze včerejška, v tomhle dramatickém prostředí si děláme romantický piknik! Serpentýnujeme z těch výšek do zavinohradovaného údolí a pospícháme k moři, počasí nic moc, ale někteří do " toho jdou ". Již opět pohromadě zastavujeme u obchoďáku Casino a děláme si nákup domů. Děvčata se nám dala do gala, jak by ne, jdeme na společnou večeři do restaurace Campanila. Sedíme u kulatých, hezky prostřených stolů, jako předkrm se podává paštika z kachních stehýnek s kousky oliv, rukolou a balzamikem, hlavní jídlo je plátek telecího s šalotkovou omáčkou a gratinované brambůrky, moučník potom čokoládový dortík ve vaječném koňaku, mezitím přišel pravý pyrenejský slejvák.
Ráno je ovšem opět letní, vzduch se vyčistil, před námi je den poslední. Jedeme opět údolím řeky Tet, odstavujeme bus ve středověkém městečku Villefranche a pokračujeme žlutým vláčkem přes rokle, projíždíme snad dvaceti tunely a vystupujeme v Mont Louis. Tady začíná naše turistické putování přes planiny a lesy, někteří si pěkně " hrábli ", ti rychlejší stihli ještě koupel v termálech v obci St. Thomas, všichni společně jsme potom nasedli na náš vláček ve Fontpedrouse a vrátili se k busu, před odjezdem jsme ale stihli prošmejdit Vaubanovo městečko v masivních hradbách a dát si pastis či vínko na rozloučenou. A potom už předlouhá cesta domů. Tak zase příště ! Ahoj váš Honza