(čerpáno z www.spanelsko.info.cz)
"Doufám, že si se mnou konečně zatancuješ," ubezpečoval se Andrés, když jsme to odpoledne vyrazili do vyzdobených ulic Torremolinos. Kývla jsem mu na to. Věděla jsem, že mě k tanci v rytmu flamenca, což by pro mě byl nadlidský výkon, nikdo nutit nebude. Andalusanům je totiž vlastní spontánnost a přemlouvat snad ani neumějí. A slyší-li tóny flamenca, na ostatní svět kolem sebe zapomenou.
Odpolední siesta pomalu končila a ulice se začaly zaplňovat lidmi. Slavnosti na počest patrona města (Feria de San Miguel) vrcholily a nezdálo se, že by jejich protagonisté byli nějak unaveni. Všichni mířili na seřadiště na náměstí v centru města, odkud se měl průvod za pár minut vydat s květinovými dary ke kostelu sv. Michala. Měl... Muž na pódiu dávající pokyny se sice snažil, ale těžko přinutíte Andalusana k pochodu, když slyší kytaru a bubínky. Nejprve se přidá rytmickým potleskáváním, zpěvem či výkřiky povzbuzujícími kytaristu, z hloučku najednou vystoupí žena, přidá se muž a začne nesmírně expresívní taneční dialog, jemuž ostatní jen přihlížejí a podupávají či tleskají do rytmu. O kus dál se pokouší vyjádřit své pocity další dvojice - je jim asi tak šest a docela jim to jde. Těch podupávajících a tleskajících hloučků s tanečníky uprostřed je tu hned několik a kupodivu se navzájem neruší. Nedivím se, že muže na pódiu vůbec nevnímají.
Průvod se přece jen dal nakonec do pohybu. Na těch 500 m potřeboval více než hodinu a mnozí ke kostelu ani nedošli. Desítky hospůdek a barů podél trasy byly přece jen větším lákadlem než sv. Michal. Zvláště pak pro muže, protože ženy byly většinou k patronovi města pozornější. Ale i ony přišly po odbytí "své povinnosti" na skleničku.
Na sv. Michala se pije hodně a pije se všechno. Chodí se od hospody k hospodě, od baru k baru. Opilce však téměř nepotkáte. Snad proto, že se k pití vždy i něco přikusuje. Nejrůznější klobásky, smažené rybičky, sušená šunka, olivy. Andrés bez sebemenšího zaváhání zamířil ke "Strejdovi Pepému", jak se jmenovala hospoda, odkud se z neuvěřitelné vřavy ozývaly i tóny kytary. Bylo tu plno, ale kupodivu jsme se vešli. Kytarista najednou hrábl do strun o něco energičtěji, od jednoho stolku vyskočil tak sedmdesátiletý stařík a vyzval k tanci asi osmnáctiletou krasavici. Byl skvělý a vysloužil si potlesk jejich kamarádů. Vystřídal ho Andrés s dámou o dvě generace starší. Věk tu totiž není rozhodující. V tom nejlepším opouštíme lokál, abychom se přesunuli do dalšího. A to za noc ještě několikrát. Dělají to tak všichni, snad aby si vydělali všichni hospodští.
Ve čtyři ráno se vracíme domů a jdeme na poslední skleničku do vedlejšího pubu. Majitel i většina hostů jsou Angličané, ale i zde pronikla andaluská družnost a je tu patřičně veselo. Zdá se, že dnešní noc ještě zdaleka nekončí, a tak se raději loučím. Další den se dozvídám, že tu flamenco tančili i Angličané.
Předzvěstí "svatomichalských" lidových slavností, které trvají plných šest dnů a vrcholí 29. září, je procesí, o němž se tvrdí, že je hned po Seville druhé největší ve Španělsku. Koná se vždy poslední neděli před začátkem lidových slavností. Ten den se už od rána objevují v ulicích vyšňořeni "caballeros" na koních a "señory" i "señority" v nádherných šatech zdobených bohatými volány. Každý rok se tu sjíždějí desítky tisíc lidí oblečených většinou v typických andaluských krojích, aby se z jednoho konce Torremolinos vydali pěšky, na koních, či vyzdobených vozech, od těch nejprimitivnějších tažených voly přes traktory až po nejmodernější terénní auta, k rozlehlému prostranství obklopenému ohromným borovým hájem, kde téměř na úpatí vrcholků Sierry de Mijas je už zdáli vidět cíl - kaple sv. Michala.
Kdo by od neskutečně pestrobarevného průvodu očekával něco výlučně náboženského či mystického, bude překvapen. Vládne tu totiž veselí, zpívá se a tancuje, pojídá se "jamón serrano" (sušená šunka) a další místní pochoutky, kolují "botas", jakési kožené měchy, jejichž obsah (vinný) je velmi lahodný. Turisté cvakají fotoaparáty, ale nikdo z účastníků to nebere jako obtěžování. Proč taky, když vědí, že jim to sluší. Pokud byste čekali, že se bude ihned sloužit mše, jste opět na omylu. Je totiž doba oběda, který si Andalusané, a zvláště v neděli, nemohou odepřít. Na chvíli byly odloženy kytary, bubínky a kastaněty, ustal zpěv i tanec. Celý prostor se změnil v jedno ohromné ležení, zapálily se ohně a za chvíli se odevšad linula libá vůně "paelly" a dalších jídel. Paella byla k mání i v improvizované restauraci pod širým nebem, která tu vyrostla kvůli tomuto jedinému dni. Mše se sloužila až po siestě.
Máte zájem o poznávací zájezdy do Andalusie? Nabídku cestovní kanceláře GEOPS najdete na www.spanelsko.geops.cz.