Ve skanzenu Szentendre najdeme původní domy z maďarských vesnic i
s výzdobou místností, uspořádané tak, aby vyvolávaly co nejpřesnější dojem
maďarských usedlostí i celých vesnic z období mezi 18. stoletím a
polovinou 20. století. Dohromady
podávají obraz o každodenním životě, zemědělské práci a řemeslech a o
zvyklostech na maďarském venkově. Nachází se tu už na 400 budov, obytných,
hospodářských i sakrálních a veřejných staveb, které byly pro venkov typické.
Skanzen je podle regionálního a etnografického hlediska rozdělen do osmi
areálů:
I. Vesnice ze severního
Maďarska – oblast mezi řekami Ipel a Hernád. Zde je 11 obytných domů,
k tomu 30 dalších stavení a téměř 5 000 původních exponátů. Nachází
se tu například větší zemanský dvorec. Dále zaujmou zejména sklepní příbytky
hloubené do svahů, což byla především obydlí chudých.
II. Trhové město z oblasti tzv. Vrchoviny mezi Ipelem a Bodrogem vč. vinařské oblasti Tokaj. Právě trhová města zde byla obvyklým typem
osídlení. Od vesnic v sousedství je odlišovala především jejich
privilegia, jako bylo právo trhové a pro obyvatele právo volby vlastních
úředníků, svoboda pohybu a dědické právo. Trhová města zprostředkovávala
kulturní výměnu mezi venkovem a světem vzdělanců a urozených. V kraji žilo
velké množství různých etnik – Slováků, Poláků, Rusínců, Němců, Řeků a Židů,
vedle katolíků žili i protestanté. Města obvykle nemívala více než 5 000
obyvatel a víc než 20% tvořili řemeslníci. Hlavním zdrojem obživy však bylo vinařství,
často to byl i důvod, proč bylo město založeno. Vlastníci menších vinic se přes
zimu živili řemeslem. Nacházela se tu ovšem i hospodářství náležející vznešeným
rodinám, např. Rákoczi.
Obvyklým typem domu zde byly kamenné domy se sklepy, dílnami či
s hostincem. V prvním patře se nacházela místnost vytápěná kamny a
kuchyň, nahoře pak lisovny s dřevěným stropem anebo kamenným klenutým
stropem. Vybavení místností – cenný nábytek, sklo, keramika – podtrhuje rozdíly
oproti vesnickým stavením.
III. Horní Potisí – oblast mezi Slovenskem,
Ukrajinou a Rumunskem, pokrytá převážně dubovými lesy. Nejvíc vesnic zde bylo
založeno už za dynastie Arpádovců, v 11.-14. století. Kraj byl řekami a močály odříznut od světa a
do 19. století se tu žilo víceméně jako ve středověku, převažoval chov dobytka,
lesnictví a rybolov. Pěstování obilí se rozšířilo teprve po regulacích řek
koncem 19. st.
Žilo tu vždycky maďarské obyvatelstvo a po reformaci se rozšířilo
protestantství. V Szátmárské župě tvořila neobyčejně velký podíl drobná
šlechta – 29%, na některých místech dokonce až 79%. Jejich život se však příliš nelišil od života
prostých rolníků. Mnohokrát se tu vedly války za nezávislost nebo kvůli
náboženství. Oblast měla mimořádný význam pro utváření maďarského národa a
kultury. Velkou ránu pro Potisí znamenal rozpad Rakouska-Uherska, nové hranice
odřízly stará hospodářství od dřívějších obchodních a správních středisek,
chyběly železnice. Až dodneška je patrný rozdíl mezi tímto regionem a zbytkem
země.
VI. Trhové město z Velké
uherské nížiny – oblast je považovaná za typicky maďarskou. Mezi řekami
Dunaj a Tisza a v Zátisí se prostírá plochá rovina s alkalickou
půdou, písečnými dunami, s mělkými vodami a rákosinami, kde žije mnoho
druhů ptáků, v rovině se vyskytuje fata morgána. Vzniklo tu množství
malých vesnic, ale spousta jich ve středověku byla opuštěna. Panovníci sem
nechávali přesidlovat jiná etnika – Pečeněhy, Kumány a Jazygy a udělovali jim
různá privilegia, aby podpořili osídlení země. Od 14.-15. století se tu
rozvíjela tržní města, kraj byl však stále pustošena válkami s Turky a
později bojem za nezávislost. Mnoho obyvatel odešlo, po roce 1730 sem proto byli
zváni noví osadníci, především Slováci a Němci. Města vznikala na opuštěných
pastvinách zaniklých vsí, vyvíjela se z pouhých osad s přístřešky pro
zimní ustájení dobytka. Obyvatelstvo i nadále provozovalo především
zemědělství, zejména chov dobytka, zároveň se věnovalo řemeslům a obchodu.
Po
regulacích řek v 19. století se krajina velice změnila, pastviny se
změnily v obilné a kukuřičné lány a obilí se stalo obchodním vývozním
artiklem.
VII. Jižní Zadunají – hustě
osídlená oblast s malými vesnicemi, mnohé z nich se však vylidnily
během válek s Tureckem. Od 16. století tu žili vedle sebe Maďaři, Srbové
(pravoslavní i katoličtí), Chorvaté. Chorvatský původ má i slavný karneval
busójárás. V 18. století přibylo mnoho Němců. Maďaři byli převážně
protestanty, Němci katolíky nebo luterány.
Lidová architektura byla stejně rozmanitá jako obyvatelstvo – na západě
dřevěné domky s černou kuchyní, na východě větší domy s pevnými zdmi.
Ve skanzenu se setkáme s oběma typy a kolem osady se vine typický plot ze
spleteného proutí. Je zde také vinice jako připomínka toho, že kraj proslul
vinařstvím (Villányi, Szekszárd).
VIII. Bakoňský les, Balatonská
vrchovina. Zatímco v Bakony převažují zalesněné vrchy, Balatonskou
vrchovinu tvoří mírné svahy zvedající se nad vodami jezera a zajímavě tvarované
sopečné pahorky, kde se pěstuje réva, stojí tam lisovací domky a vesnice jsou
tvořeny domky s barevnými kamennými zdmi, bílými štíty a krytými
verandami. Původním materiálem bylo
dřevo (díky lesům), v 18. století se však rozšířilo použití kamene – ve
stěnách se střídá bílý, žlutý a šedá vápenec, dolomit, červený pískovec a černý
čedič. Domky mají klenuté místnosti, nachází se v nich černá kuchyně a
sklípek na víno. V Balatonském
kraji se lidé živili vinařstvím a rybařením, v Bakoňském lese chovem dobytka,
lesnictvím a pálením vápna.
V 16.-17. století bylo ve válkách zničeno mnoho vesnic. Do 18.
století bylo v kraji časté protestantství, pak převážili nově příchozí
katoličtí osadníci (hlavně Němci), evangelická zůstala hlavně zemanská šlechta.
IX. Západní Zadunají – Őrség, Göcsej a Hetés v župě Zala. Oblast dubových
a bukových lesů s půdami nepříliš vhodnými pro zemědělství, zato bohatá na
vodu. Vesnice vznikaly vypalováním lesů na kopcích a mnohé založili už první
Maďaři, kteří přišli do země. Ve středověku mělo místní obyvatelstvo střežit
hranici, proto byli hlavně vojáky a mnozí se stali šlechtici. Převažovala tu
protestantská vyznání. Vedle obilné výroby se venkované živili chovem dobytka,
zejména prasat, kterým mohli dávat žaludy a bukvice, místní dobytek se dokonce
prodával do Rakouska a Německa. Domy se stavěly ze dřeva, často se stěnami ze
spleteného proutí vymazaného hlínou a s doškovou střechou.
X. Kisalföld, Malá uherská
nížina – severomaďarský kraj, v současnosti leží některé jeho části za
hranicemi Maďarska – hl. Slovensko, vč. Poszóny (Bratislavy), Nitry a Komárna,
náleží sem Györ a Šoproň. Rovinatý kraj
kolem Dunaje, obklopený pahorkatinami. Je zde velmi úrodná půda, na slunných
kopcích se dařilo i vinicím, důležité bylo také říční rybaření. Krajem probíhaly důležité obchodní cesty,
sedláci se podíleli na obchodu a byli otevřeni vůči světu a novotám. Je to jedno z prvních území
v Maďarsku, které bylo osídleno pouze Maďary, už od 13. století sem však
přicházeli Němci a za tureckých válek Chorvati, převážná část obyvatel byla
katolíky, ale nezanedbatelný počet vyznával luterství.
Pro region jsou typické cihlové domky, anebo prostě hliněné chýše s doškovými nebo rákosovými střechami
Máte zájem o zájezdy do Maďarska? Nabídku cestovní kanceláře GEOPS najdete na stránce www.madarsko.geops.cz.