Raffael Santi (1483-1520) byl italský malíř a architekt v období vrcholné renesance. Spolu Leonardem da Vinci a Michelangelem je považován za nejvýznamnějšího výtvarného umělce té doby. Jeho dílo mělo vliv na vývoj malířství hluboko do 19. století.
Narodil se v Urbinu r. 1483. Jeho otec byl malířem a literátem na urbinském dvoře. Vévoda Federico da Montefeltro vytvořil z Urbina renesanční kulturní centrum, kde působili významní umělci jako Donato Bramante, Piero della Francesca, Paolo Uccelo a také Perugino, Raffaelův učitel.
Za první Raffaelovo samostatné dílo se dnes všeobecně uznává procesní prapor pro město Città di Castelo s výjevy Ukřižování na jedné straně a Zrození Adama a Evy na druhé straně.
V roce 1504 pobýval Raffael v Sieně, poté odešel do Florencie, kde tou dobou pracovali Leonardo da Vinci a Michelangelo pro palác Signorie. Raffael se poznal i s Masacciem a s Bartolomeem. Během pobytu ve Florencii neobdržel Raffael od městské rady žádnou zakázku. Pracoval pro florentské měšťany, maloval portréty a obrazy Madon do domácností. Ze tří oltářních obrazů, které Raffael během svého pobytu ve Florencii namaloval, byly dva určeny kostelům v Perugii, zbývající – Madonu pod baldachýnem – si objednal pro svou rodinnou kapli florentský měšťan Bernardo Dei, pro kterého pracovali Leonardo, Michelangelo i Raffael.
R. 1508 na doporučení Bramanta pozval papež Julius II. Raffaela do Říma. Těžiště kulturního života se v té době přesunovalo z Florencie do věčného města. Julius II. si přál z Říma vytvořit nejen mocensko-politické, ale také kulturní centrum světa a centrum humanismu. Na sklonku r. 1508 získal Raffael od papeže objednávku na fresku na několik místností vatikánského paláce. Pro pětadvacetiletého umělce to byla prestižní záležitost, které dovedl náležitě využít, a zůstal v Římě již natrvalo. Zakázek, kterými byl zahrnován jak papežským dvorem, tak soukromými mecenáši, bylo tolik, že je jediný malíř nemohl zvládnout. Raffael si proto po vzoru jiných malířů vytvořil dílnu, v níž zaměstnal nadané pomocníky. Raffael byl jmenován dvorním písařem, což pro něj byla funkce pouze symbolická, nicméně spojená s fixním platem.
Navázal kontakt se svým budoucím dlouholetým mecenášem a později i finančním poradcem, bankéřem Agostinem Chigi, kterému freskami vyzdobil jeho vilu zvanou Villa Farnesina. V r. 1513 zemřel papež Julius II. a nahradil ho Lev X. z rodu Medici. Rovněž u tohoto papeže se Raffael těšil přízni a obdržel od něj řadu důležitých zakázek. Po Bramantově smrti v roce ho papež jmenoval stavitelem baziliky sv. Petra. Protože Raffael neměl mnoho zkušeností s projektováním architektury, ustanovil mu papež postupně dva rádce: plán baziliky, který by byl Raffaelovým autografem, se však nedochoval. Další významnou funkcí, která do Raffaelova života zasáhla mnohem významněji, bylo jmenování konzervátorem římských starožitností. Papež ho do tohoto úřadu jmenoval v r. 1515 a zároveń mu povolil, aby materiál z nenávratně poškozených památek použil na nové stavební projekty. Raffael byl v této činnosti mimořádně úspěšný. Nejprve zastavil ničení starých nápisových desek, soch a architektonických článků, z nichž byl částečně postavený středověký Řím. Raffael se začal živě zajímat o archeologii, chtěl obnovit antický Řím…
Raffael se nikdy neoženil, i když byl zasnouben s vnučkou kardinála Marií Bibbienou. Měl též milenku jménem Margherita, dceru pekaře. Za její portrét je považován obraz zvaný La Fornarina (Pekařka), i když mnozí historikové umění tento názor zpochybňují, vyskytly se i pokusy spojovat s umělcovým životem neznámou ženu z obrazu zvaného Dáma se závojem. Podle dobových svědectví byl Raffael, na rozdíl od uzavřeného Michalangela, přátelský, otevřený a milý. Jeho povaha mu umožňovala rychle navazovat společenské kontakty.
Raffael zemřel roku 1520, v den svých 37. narozenin. Své jmění rozdělil mezi žáky a jednoho příbuzného. Na vlastní přání byl pohřben v Pantheonu. Významný básník kardinál Bembe obdařil jeho náhrobek těmito slovy: „Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori.“ (Zde leží Raffael, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí. Když zemřel, toužila zemřít s ním).
Za svůj krátký život vytvořil Raffael docela rozsáhlé dílo; v některých případech ovšem nelze jeho vlastní tvorbu spolehlivě odlišit od práce jeho dílny. Zanechal po sobě nejen obrazy a nástěnné malby, ale také množství grafických listů, návrhy na gobelíny, architektonické projekty. Raffael patřil k renesančním umělců, typu "homo universalis" a projevoval zájem i o další umělecká odvětví - např. o hudbu a básnictví (dochovalo se pět jeho sonetů).
Z Raffaelových obrazů jsou známé zejména početné Madony: z ranějších děl např. Madona Connestabile (1504, Ermitáž)) či Madona del Granduca (1504, Florencie), z florentského období Madona v zeleni (1506, Vídeň), Krásná zahradnice (1507, Louvre, Paříž) nebo Svatá rodina domu Canigiani (asi 1507, Mnichov), z římského období Madona Alba (1511) a proslulá Sixtinská madona (1513/1514, Drážďany). Portrétní malba: Raffael je tvůrcem několika světoznámých portrétů. Z portrétů lze uvést např. záhadnou Dámu s jednorožcem (1506/1507 Villa Borghese, Řím), portrét papeže Julia II. (Londýn, 1512), Dámu se závojem (1514/1516, Florencie), portrét jeho údajné milenky, nazvaný Pekařka (La Fornarina, 1518/1519, Řím), portréty kardinála Farnese, kolem 1512, Neapol) a dalšího neznámého kardinála (1510/1511, Madrid), za vrcholné dílo bývá považován portrét šilhavého správce vatikánské knihovny Tomassa Inghiraniho (1510/1511, Galerie Palatina, Florencie).
K Raffaelovým vrcholným dílům patří výzdoba tří vatikánských komnat (Stanze) – zde se nachází proslulé malby Athénská škola, Disputace o svátosti, Setkání Attily s papežem Lvem Velikým a další. Raffaelovy nástěnné malby zdobí též kaple rodu Chigi v římských kostelech Santa Maria della Pace a Santa Maria del Popolo, a již uvedenou Villu Farnesinu (Triumf Galathey).