O prapočátcích osídlení Pyrenejského poloostrova se toho ví velmi málo. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z doby středního paleolitu, nejznámější však jsou prehistorické nástěnné malby objevené v jeskyni Altamira, které byly vytvořeny zhruba před 15 000 lety. Iberové, podle nichž dostal Pyrenejský poloostrov své jméno (Península Ibérica), přišli kolem roku 2 000 před naším letopočtem ze severní Afriky a usadili se na jihu a na východním pobřeží, keltské kmeny obsazují od roku 1 200 př.n.l. sever, pronikají do vnitrozemí, mísí se s Ibery.a vzniká nové etnikum - Keltiberové. Kolem roku 1 100 př.n.l. vstupují na poloostrov Féničané, které přitahuje zdejší nerostné bohatství. Zakládají zde obchodní osady, z nichž nejvýznamnější byl Gadir (Cádiz). Na východním pobřeží zakládají své kolonie Řekové. Ve 3. stol. př.n.l. obsadili velkou část poloostrova Kartaginci.
Na španělské pobřeží však má zálusk i Řím, který ve 2. punské válce vítězí nad Kartagem Řím a při ďobývání poloostrova mu už nic nestojí v cestě. Během dvou století se Římané zmocnili téměř celého území a z římské Hispanie vznikly tři provincie: Bética na jihu, Tarraconense na východním pobřeží, Lusitania na západě. Římané zakládají nová města, stavějí cesty, prosazují římské právo, šíří zde křesťanství. Latina postupně vytlačuje původní jazyky a stává se základem dnešní španělštiny. Vláda Římanů skončila pádem západořímské říše v 2. pol. 5. století.
Z barbarských kmenů, které postupně překračují Pyreneje, se na poloostrově usazují Suevové, Vandalové, Alanové a především pak Vizigóti, kteří si ostatní kmeny podrobili a zvolili si za své hlavní město Toledo. Vizigótská říše se však díky neustálým střetům o moc nevyznačovala přílišnou stabilitou, a když si odpůrci krále Rodriga (Roderich) požádali o pomoc místodržícího damašského chalífy v severní Africe, byl s vizigótskou říší konec. Muslimské oddíly se v čele s Tárikem ibn Zijádem vylodily v roce 711 pod skalním útesem, který dodnes nese Tárikovo jméno (Tárikova hora = Džabal Tárik = Gibraltar), porazily Rodriga v bitvě u Guadalete (711). Muslimové využili pro ně příznivé situace a během čtyř let se zmocnili celého poloostrova až na malé území v asturských horách a v oblasti Pamplony. Právě zde začala o něco později tzv. reconquista, znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.
Území obsazené muslimy bylo příliš daleko od mocenského centra v Damašku a později Bagdádu a také bylo příliš velké. Není tedy divu, že mezi novými vladaři docházelo k neustálým bojům o moc. V roce 756 se na politické scéně objevuje Abdurrahmán I., který si podrobil všechny muslimy a který je v Córdobě prohlášen emírem říše nazvané Al_Andalus. Období córdobského emirátu (od r. 929 chalífátu) bylo období neuvěřitelného rozkvětu ve všech oblastech. Córdoba má v 10. století přes 500 000 obyvatel, má svou univerzitu, veřejné školy, nemocnice, rozvíjejí se přírodní vědy, astronomie a lékařství... Islám je oficiálním náboženstvím v zemi, ale nebrání židům ani křesťanům ve vyznávání jejich víry. Většina obyvatel poloostrova se postupně obrací na islámskou víru, protože to pro ně bylo výhodnější. Nemuseli totiž platit daně, které museli platit křesťané, nevolníci a otroci získali přestupem k islámu svobodu, šlechtici si podrželi své výsady. Panovníci křesťanských království vznikajících na severu poloostrova jako reakce na muslimskou rozpínavost bojovali proti muslimům jen když to bylo nutné. Nepovažovali je za stálé protivníky, nešlo tu o střet dvou náboženství, ale o boj o moc. O moc se bojuje i samotném chalífátu. Počátkem 11. století se španělská muslimská říše rozpadá na řadu malých království zvaných taifas, které nebyly schopny čelit rozpínavosti křesťanů. Reconquista nabývá na síle, muslimové žádají o pomoc berberský kmen Almoravidů ovládající severní Afriku, které na pomyslném trůnu Al-Andalus vystřídali Almohadé. Podařilo se jim sice na čas postup křesťanských vojsk zastavit, ale pro svůj náboženský fanatismus se nakonec stali pro samotné španělské muslimy spíše břemenem. Po velké bitvě u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž spojená křesťanská vojska Kastilie, Aragonu a Navarry muslimy porazila, začíná být reconquista vedena už jako boj proti islámu. Hlavní úlohu v něm hrála Kastilie a Aragon, dvě nejvýznamnější království na poloostrově, jejichž sbližování vyvrcholilo sňatkem budoucích katolických králů Isabely Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. V roce 1492 byla dobytím Granady reconquista završena.
Rok 1492 otevírá novou kapitolu v historii Španělska. Byly dány základy ke sjednocení celé země, které bylo dovršeno v roce 1495 připojením Navarry ke španělské koruně. V roce 1492 byla objevena Amerika, která přinesla Španělsku nesmírné bohatství a posílení její hegemonie v Evropě. Došlo však i k neblahým událostem. Ze země byli na popud inkvizice vypovězeni nejen židé, odmítající křest (březen 1492) a muslimové (1502), ale byli pronásledováni i moriskové (pokřtěni muslimové), kteří nakonec museli Španělsko definitivně opustit v roce 1609. Hospodářské důsledky tohoto fanatismu byly bolestné a Španělsko se z nich vzpamatovávalo velmi dlouho.
16. a částečně i 17. století je pro Španělsko obdobím nesmírné prosperity. Z amerických kolonií proudí do země velké bohatství, španělský král Karel I. Habsburský byl v roce 1519 korunován jako Karel V. římsko-německým císařem a země se stává největší evropskou velmocí. Karel V. však abdikuje ve prospěch svého syna Filipa II., za jehož panování dochází k několika krizovým momentům. K nejvážnějším patří v roce 1588 porážka do té doby neporazitelného loďstva, kterou uštědřil Španělsku anglický admirál Francis Drake. Začíná postupný úpadek "říše, nad níž slunce nezapadalo". V roce 1700 umírá bez následníka poslední španělský král z rodu Habsburků a začíná válka o dědictví španělské, do něhož se zapojila velká část Evropy. Španělským králem se stává Filip V. z dynastie Bourbonů, ale definitivní získání španělské koruny je potvrzeno až v roce 1713 utrechtským mírem. Španělsko se tehdy muselo mimo jiné vzdát Gibraltaru ve prospěch Anglie a Gibraltar je dodneška jediným předmětem sporu mezi oběma zeměmi.
Důsledky napoleonských válek počátkem 19. století zasáhl i Španělsko. V roce 1808 vstupuje Napoleon na Pyrenejské poloostrov. Aby dosáhl blokády Anglie, chce obsadit všechny přístavy. Ferdinand VII. odchází do exilu a na španělský trůn nastupuje Napoleonův bratr Josef Bonaparte. Lidovým povstáním v Madridu začíná válka o nezávislost, která skončila v roce 1814. Ferdinand VII. se vrací na trůn a soustřeďuje ve svých rukou absolutní moc. Odstartoval tím politický vývoj, jehož důsledkem byla postupná ztráta kolonií a celospolečenská krize, která po nesčetných střetech o moc mezi stoupenci jednotlivých uchazečů o trůn a posléze mezi monarchisty a republikány vyústila v roce 1936 ve španělskou občanskou válku, která skončila vítězstvím Francových nacionalistů v roce 1939. Franco se stává hlavou státu. V roce 1975 umírá a Španělsko se podle zákona z roku 1947 stává parlamentní monarchií. Španělským králem je prohlášen Juan Carlos I. Bourbonský, vnuk Alfonse XIII, tak jak to stanovil Franco v roce 1969.
V roce 1977 se konají první demokratické parlamentní volby, v roce 1978 je vyhlášena ústava, v letech 1980 až 1983 jsou utvářeny jednotlivé autonomní regiony. V roce 1985 Španělsko vstupuje do NATO a v roce 1986 se stává členem Evropské unie.
Cerpáno z www.spanelsko.info