Historie
Avignonský festival vzniká roku 1947, v létě, kdy jsou divadla zavřená a obyvatelé
Paříže míří na jih do
Provence. Režisér Jean Vilar inscenuje na nádvoří Papežského hradu (Cour d'honneur du Palais des papes) Shakespearovu tragédii Richard II. a ve stejnou dobu probíhá v těsné blízkosti výstava moderní plastiky a obrazů. Ze setkání uměleckých druhů se rodí dialog, který se postupně rozvíjí až do roku 1968.
Zlom přináší revoluční události a bouřlivé uvedení inscenace Paradise NOW, americké anarchistické skupiny Living Theatre. Představení zakončené tantrickým rituálem provází zásahy policie a střety s příznivci krajní pravice. Skandál, který vystoupení Living Theatre vyvolá se výraznou měrou podílí na předčasném úmrtí Jeana Vilara a vede k politizaci festivalu.
Revoluční a provokativní tendence vrcholí v letech 2003 – 2013 pod vedením Hortense Archambault a Vincenta Baudriller, kteří otevřeli dramaturgii radikálním tvůrcům ze zahraničí. Vzniká systém přizvaných hostí, kteří se podílí na výběru inscenací a spoluvytváří podobu jednotlivých ročníků. Na pozici přizvaných hostí se objevují jména jako Thomas Ostermeier, Jan Fabre nebo Christoph Marthaler. Avignonský festival se v této podobě stává zásadní platformou debaty o podobách současného divadla a rozvíjí silnou konceptuální dramaturgii.
V roce 2014 se ujímá uměleckého vedení festivalu Olivier Py, někdejší ředitel a režisér pařížského Odéonu. Olivier Py chce pokračovat v otevírání Avignonu veřejnosti a tvůrcům „z pěti kontinentnů“, „od Izraele po Jihoafrickou republiku, od Nového Zélandu po Rumunsko, od Egypta po Brazílii“. Py se hlásí k odkazu Jeana Vilara romantickou sentencí “Le ciel, la nuit, le texte, le peuple, la fête" (Noc, text, diváci a svátek). Dává tím na srozuměnou, že po experimentálním výboji poslední dekády nastává obrat k tradičnějším formám divadla a festival bude znovu hledat svou staronovou tvář.
Scény
Centrem Avignonského festivalu je nádvoří Papežského hradu (Cour d'honneur du Palais des papes), kde se nachází monumentální prostor pro 2000 diváků, který figuruje na seznamu památek UNESCO.
Hlavní sekce festivalu využívá 21 lokací, např. středověký karteziánský klášter (Chartreuse de Villeneuve lez Avignon) s Národním centrem pro současnou dramatiku, středověké klášterní areály v centru města (Cloître des Carmes, Cloître des Célestins), dvory škol a zahrady. Důležitou plenérovou scénou za městem je přírodní amfiteátr (Carrière de Boulbon), kde Peter Brook inscenoval v roce 1985 Mahabharatu.
V návaznosti na Jeana Vilara probíhá festival především pod širým nebem, aby diváci mohli sledovat zároveň divadelní produkci i soumrak a vedle představení poslouchat cikády.
Festivaly
Zatímco v hlavní sekci podléhá program náročné dramaturgii, avignonský OFF festival pojme spontánně přes 900 inscenací. Avignonský OFF festival vytváří prostor pro konfronaci amatérů a začínajcích tvůrců s profesionály. V tomto prostředí se etablovaly některé významné postavy Avignonského festivalu, například loňský host festivalu Stanislas Nordey nebo nynější ředitel Olivier Py.
Ve stejnou dobu jako Avignonský festival probíhají kolem řeky Rhony, na ostrově Barthelas a ve Villeneuve les Avignon, další festivaly, které se zaměřují na pouliční divadlo a nový cirkus.
Jednotlivé soubory a herci z vedlejších festivalů o sobě dávají od rána do noci vědět, takže od 5. do 27. července se Avignon promění v jednu velkou divadelní scénu.
Profily osobností spojených a Avignonským festivalem 2014
Olivier Py (1965)
Režisér, dramatik a herec, vystudoval Ecole Nationale Supérieure des Arts et Techniques du Théâtre (Ensatt) a Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique (CNSAD), absolvoval v roce 1987 a paralelně se věnoval studiu katolické teologie.
Od poloviny 90. se začíná objevovat na Avignonském festivalu. V hlavní sekci je roku 1995 uvedena jeho čtyřiadvacetihodinová kreace La Servante a o dva roky později na nádvoří Papežského hradu Le Visage d'Orphée. V roce 1997 je jmenován ředitelem Centre dramatique national d'Orléans, kde, mimo jiné, inscenuje vlastní text Requiem pour Srebrenica o genocidě v bývalé Jugoslávii. Tématika utlačovaných, emigrantů a minorit proniká do jeho tvorby po řadu dalších let. Sám sebe označuje za katolíka a homosexuála, vstupuje do konfliktů s představiteli francouzské krajní pravice, ale i s oficiálními autoritami katolické církve.
V roce 2007 je Olivier Py jmenován ředitelem Odéon–Théâtre de l'Europe, klíčové pařížské scény. Po skončení pětiletého funkčního období mu angažmá není prodlouženo. Na základě pobouření veřejnosti a intervence francouzského ministra kultury Frédérica Mitterranda byl na podzim 2013 uveden do funkce ředitele Avignonského festivalu.
Mezi nejdůležitější hosty festivalu pod jeho vedením patří Giorgio Barberio Corsetti, který uvede v Papežském paláci inscenaci Kleistova Prince Homburského. V programu hlavní sekce se objeví tři inscenace Oliviera Py - La Jeune, eune Fille, le Diable et le Moulin (obnovená premiéra 2014), Vitrioli (francouzská premiéra) a Orlando ou l´ Impatience (2014)
Giorgio Barberio Corsetti (1951)
Dramatik a režisér, zakládá v Římě roku 1975 divadelní společnost La Gaia Scienza. Skupina stojí na konceptuálních základech, ovlivněných texty Friedricha Nietzscheho a Julese Laforgue. La Gaia Scienza se označuje jako italská postavantgarda, tvorba skupiny má akcionalistický charakter, její členové jsou zároveň herci a performery.
V průběhu 80. let rozvíjí Barberio Corsetti orientaci na vizuální experiment, videoart a uvažuje o podobách nové dramaturgie. Vystupuje jako host divadelní sekce Benátského bienale. Na přehlídce Dokumenta 8 v Kasselu předvede roku 1987 „videodivadlo“ Premio UBU. V průběhu 90. let vytvoří několik inscenací na téma Franz Kafka, inscenuje Ameriku a Zámek. Od začátku 90. let navazuje spolupráci s francouzskými režiséry, se Stephanem Branschweigem a později s Olivierem Py.
Na letošním festivalu otevře Barberio Corsetti nádvoří Papežského paláce inscenací Le Prince de Hombourg a společně se studenty herectví z Cannes uvede inscenaci na motivy dalšího textu Heinricha von Kleista La Famille Schroffenstein.
Autor článku: Mgr.MgA. David Pizinger