Do Lužice za architektonickými památkami, přírodou a velikonočními slavnostmi

Oblast Horní Lužice má turistům rozhodně co nabídnout. Nechybí tu krásná příroda - zvlášť v pohraničních Žitavských horách s hlubokými lesy a skalními městy, najdeme tu také krásné parky a zahrady. Vedle výstavných starobylých měst jsou tu malebné vesnice, zvlášť okouzlující je typická hornolužická architektura tzv. podstávkových domů. Na jaře jsou tyto domy ještě obklopeny spoustou květin - místní lidé si velmi zakládají na úhledných zahrádkách, takže některé vesnice jsou na jaře vlastně jedna velká zahrada. Lužice náležela po staletí k zemím Koruny české a stopy české historie tu najdeme na mnoha místech. A dodnes tu žijí Lužičtí Srbové, malý slovanský národ, který má řeč velmi podobnou češtině a zachovává si mnohé poutavé tradice. Zejména to platí o velikonočních zvycích.

Horní Lužice bývala dřív nazývána také Šestiměstí, protože ji ovládal svaz šesti nejvýznamnějších měst. Primát držela tři z nich: Žitava (Zittau), Zhořelec (Görlitz, Zhorjelec) a Budyšín (Bautzen).

Žitava se nachází nedaleko hranic v okouzlující krajině lesnatých vrchů a pískovcových skal. Kromě zachovalého městského jádra v ní lze vidět skvost středověkého tkalcovského umění – Velké žitavské postní plátno z 15. století, vyzdobené četnými biblickými výjevy. V blízkosti se nachází klášter a hrad Ojvín (Oybin), který nechal vystavět Karel IV. v Žitavských horách. Ačkoliv je klášter již zříceninou, přece tu lze obdivovat kamennou krásu gotické architektury.

Zhořelec se stal koncem 14. století načas střediskem vévodství zhořeleckého, které daroval Karel IV. svému nejmladšímu synovi. V současnosti leží přesně na hranici s Polskem. Je to velice pěkné starobylé město se spoustou krásných zdobených měšťanských domů a paláců a s několika středověkými kostely; nejzajímavější je románsko – gotický chrám sv. Petra. V kostele Nejsvětější trojice lze obdivovat krásné „Sluníčkové“ varhany.

V Budyšíně je dlouhá a pestrá historie města patrná na každém kroku. Kolem středověkého města na ostrohu nad ohbím řeky Sprévy se dosud vinou hradby, panráma dotváří několik věží. Městu vévodí krásný renesanční zámek Ortenburg s branou zdobenou sochou neblaze proslulého krále Matyáše Korvína. Vedle výstavného chrámu sv. Petra lze obdivovat i působivé ruiny gotického kostela sv. Michaela z časů Václava IV. Nad řekou se tyčí středověké vodárenské věže, symbol města. Na zámku lze navštívit muzeum srbské kultury a na Velikonoce tu bývají vystaveny překrásné kraslice.

Na zájezdu navštívíte i další z šesti hornolužických měst Kamenec s dvěma pozdně gotickými kostely; v mariánském kostele lze obdivovat nádherné interiéry a v annenském kostele vzniklo muzeum se skvostnými sakrálními památkami. Za návštěvu stojí také barokní klášter Marienstern ve středověké opevněné vesnici Panšicy – Kukow.

Kdo jsou Lužičtí Srbové?
Lužičtí Srbové reprezentují původní slovanské obyvatelstvo území Horní a Dolní Lužice ve východní části Saska a Braniborska. Jsou vlastně posledními známými potomky tzv. polabských Slovanů, kteří v raném středověku obývali rozsáhlá území v Německu podél toku Labe až k Baltu. Mezi 10. a 12. století se dostali pod nadvládu Němců a všude jinde s nimi v průběhu staletí postupně splynuli. Za nacismu byli dokonce Lužičtí Srbové odsouzeni k vyhlazení. Jméno tohoto malého národa je vlastně novodobé, přešlo na ně od severního kmene Srbů, který žil západně odtud v povodí Labe. Místními Němci byli Lužičtí Srbové až do 20. století nazýváni Wenden, což bylo obecné pojmenování (západních) Slovanů a mělo poněkud pejorativní význam. I když je Lužických Srbů už jen hrstka a stále jejich počet ubývá, podařilo se jim zajistit kulturní autonomii, znovu oživit jazyk a hrdě se hlásí ke své kultuře.
Na ulicích najdete dvojjazyčné nápisy, v době svátků se hojně pořádají folklórní představení, náboženská procesí i krojové festivaly.
Snad nejzajímavější je původně slovanský svátek jara v době Velikonoc, kdy ožívají kroje, malují se po celém světě známé lužickosrbské kraslice a v Horní Lužici se oživuje svátek nad jiné úctyhodný: Jízda křižáků. Křižáci – křižerjo“ nemají nic společného se středověkými bojovníky pod praporem kříže, jde o prastarý slovanský zvyk spojený s prosbami za dobrou úrodu a žehnání polím. Jízda křižáků je výrazem sounáležitosti ke křesťanské rodině a vyvrcholení Velikonoc.

Jak vypadá Jutry w Srbech (Velikonoce u Lužických Srbů)?
Na Velký pátek alespoň jeden člen rodiny jde na slavnostní mši. Tehdy mlčí zvony a vesnicemi se místo toho rozléhají zvuky řehtaček. Nazdobený je celý dům, ženy oblékají překrásné polosmuteční kroje, zdobí se slavné kraslice tradiční voskovou technikou. Na Bílou sobotu už všude voní tradiční pečivo - koláče a velikonoční pletence, večer zní ženské zpěvy v průvodech až do východu slunce. Stařenky vycházejí k posvátným studánkám a pramenům – vždyť v tuto noc je jejich voda léčivá. Neděle je den boží, den darování a návštěv a v Horní Lužici. 
Den velikonočních jezdců. Muži ve věku od 14 do 80 let, oblečení do černých fraků, černých holínek a cylindrů, nasedají na překrásně nazdobené koně. Na 300 jezdců v několika průvodech mezi městečkem Wojerecy (Hoyerswerda) a vesnicemi Kulow, Ralbicy-Rožanow a Pančicy-Kukow v několika průvodech nepřetržitě po 6 hodin křižují cesty v ukázněných posvátných dvojstupech a svátečně odění muži zpívají v lužické srbštině písně na oslavu zmrtvýchvstání Krista, objíždějí pole a prosí za úrodu, zastavují u kostelů s jedinečnými hřbitovy a bílými kříži a také zde prosí o požehnání života i úrody na polích. Posvátná atmosféra je dojemná i veselá zároveň, ženy vzhlížejí na své muže, syny i dědy i na ozdoby a výšivky, kterými nazdobily své koně, s neuvěřitelnou pýchou. Ještě v posledních letech se sjíždí do vesnic stovky jezdců, aby svým zpěvem lužických písní připomněli kraji jeho původní kulturu.
V hostincích už hlaholí veselí a vše se chystá na přivítání jezdců, voní lužickosrbské dobroty a podává se chléb s vejci.
Veselé velikonoční pondělí
Kdo zůstane v kraji až do pondělí, stane se svědkem jakéhosi svěcení jara a dětských radovánek. Starší chlapci v noci na Velikonoční pondělí procházejí vesnici, a když najdou neuklizený dvorek, vynášejí věci na chlév nebo vysazují vrata. Nedobrý hospodář má pak ráno spoustu starostí a hoši spoustu legrace. Děvčata zdobí mladé stromky na dvorcích velikonočními vajíčky (tento hezký zvyk můžeme pozorovat i jinde v Německu) a ti nejmenší se nemohou dočkat velikonočních her „koulení vajíček“. Na návsích je připraven důlek a každé dítě přichází s malovaným vajíčkem a pokouší se podobně jako při hře kuličky dokoulet to své do důlku a strefit se do soupeřova.

Velikonoce představovaly vždycky v evropské kultuře zcela mimořádné svátky. Lidé odedávna vítali příchod jara a modlili se za dobrý rok a úrodu, a pro křesťany představují tyto svátky dodneška vůbec nejvýznamnější dny v roce. Pro dnešního člověka ovšem poněkud ztrácejí na významu, zůstává nám z nich snad jen (kontroverzní) pomlázka, trochu obarvených vajíček a sladkostí a bohužel spousta kýče. Za původními Velikonocemi s pevnými tradicemi a bohatým folklórem, na kterém se podílí celý kraj, můžeme jet třeba právě do Horní Lužice.

Zaujal vás tento článek? Zájezdy CK GEOPS do Lužice najdete zde: www.geops/zajezdy/nemecko. Nabídka velikonočních zájezdů je též na  www.geops.cz/zajezdy/zajezdy-karnevaly-a-velikonoce. 

Související zájezdy

Související destinace

Musíte potvrdit souhlas se zpracováním informací.

Upozornění

Pro pokračovní je třeba souhlasit se zpracováním osobních údajů

Zkontrolujte formát e-mailu

Upozornění

Zkontrolujte formát E-mailu